Focke-Wulf Fw 190A-8/R2 Focke-Wulf Fw 190A-8/R2 8175 1:48 SCALE PLASTIC KIT 1:48 SCALE PLASTIC KIT eduard GERMAN WW II HEAVY FIGHTER Focke-Wulf Fw 190A-8/R2 intro The developing onslaught that was the allied bomber offensive of 1942-43 forced the German Defense of the Reich into improving itself technically, in an attempt to counter both tactical development and especially the growing numerical allied superiority facing Germany. Besides American long range escort fighters, Luftwaffe pilots were also faced with the major problem of concentrated defensive fire from bomber crews from formations that did not allow attacks on individual aircraft that would otherwise be a relatively easy target. One system which the Luftwaffe had at its disposal to deal with the four-engined heavies, was the development of tactical attacks using single engined fighters that were capable of carrying adequate armament without a corresponding performance penalty, and so, maintaining fighter qualities. The basis of such a tactic was a concentrated attack by several modified fighters that would close to very short range, and result in the immediate destruction of the target bomber, or would at least cause enough damage as to disrupt the defensive fire of the combat box. The father of “sturm” attack tactics is considered to be Maj Hans-Günther von Kornatzki, who on April 12, 1943, was entrusted with command of the newly formed Sturmstaffel 1. The purpose of the unit was to validate the concept, to develop the tactics, and to determine the optimum armament and equipment configurations to fulfill the necessary role. The first aircraft to be received by Sturmstaffel 1 were Fw 190A-6s, which were not greatly modified for the intended purpose. Most importantly, there was an upgrade to the armor protection of these aircraft, allowing a more direct approach when dealing with heavy bombers. By January, 1944, Fw 190A-7s were acquired, which provided even greater armor protection, but more importantly, introduced the trademark of the “Sturmböck” fleet, two 30mm cannon mounted in the wings. Based on the experiences of Sturmstaffel 1, it was decided that further resources should allocated to the fulfillment of this tactic, and from April to August, 1944, three independent “Sturmgruppen” were formed, JG 3, JG 4 and JG 300. Sturmstaffel 1 was disbanded as such, and absorbed into JG 3. Around this time, the best known “Sturmböck” variant arrived on the scene, in the form of the Fw 190A-8/R2, who's standard armament comprised two 20mm MG151 and two 30mm MK108s. As opposed to the standard versions of the Fw 190, armor protection was improved by the addition of 5mm plates at the fuselage sides of the cockpit, and 60mm of armored glass in the windscreen. The Fw 190 thus became a very effective weapon with which to confront American bombers, capable of bringing formidable firepower to bear on a target from close range, and still provide a significant amount of protection for its pilot from defensive fire from the bombers. The modifications were not completely without penalty, though. These aircraft were, compared to the standard Fw 190A-8, some 454kg heavier, and 50km/h slower.Although the “Sturmböck” mounts were very effective in combat with the four-engined heavy bombers, their performance did suffer as far as fighters go, especially where maneuverability was concerned, and dealing with the escort fighters became an even greater challenge. The tactics employed be the Sturmböck units evolved to include a wave of the specialized Fw 190A-8/R2 (and later R8) escorted by lighter and more maneuverable Bf 109s, who were to act as a source of employment for the American escort fighters. This method of combat proved very effective against the Americans, but of course, came too late for Germany. Neither the Sturmgruppen, nor jet powered fighters, could do anything to stem the tide of increasing numbers of the USAAF. Sturmböck pilots often paid a price under conditions where their assigned lighter escorts could not, for various reasons, fulfill their mission. As 1944 faded into 1945, Sturmböck missions were on the decline, and individual aircraft modifications were gradually removed to the point where, by the end of the war, brave Sturmböck units reverted into units equipped with standard fighters, fulfilling standard fighter roles, and even ground support missions. That was, of course, assuming that they survived that long, as losses within the units were enormous. Despite all this, the Fw 190A-8/R2 managed to become a phenomenon that could not be ignored with respect to the air war over Europe in 1944. Nástup spojenecké bombardovací ofenzivy v letech 1942-43 nutil německou Obranu Říše k reakcím na zlepšující se technický i taktický vývoj nepřítele a zejména na zvyšující se početní převahu Spojenců. Kromě amerických doprovodných stíhačů byla velkým problémem pilotů Luftwaffe koncentrovaná obrana palubních střelců bombardérů, sestavených v sevřených formacích. Tím pádem nebylo možné zaútočit na ojedinělé stroje, jinak relativně snadno sestřelitelné. Jedním ze systémů, které měly Luftwaffe pomoci poradit si se „čtyřmotoráky“, bylo vytvoření taktiky útoku stíhacími jednomotorovými letouny, které by byly schopny nést dostatečnou výzbroj a zároveň zcela neztratit své vlastnosti stíhacího letounu. Základ této taktiky spočíval ve skupinovém útoku modifikovaných strojů na formace bombardérů z velmi malé vzdálenosti, přičemž zásahy koncentrovanou palbou měly spojenecké bombardéry buď okamžitě sestřelit, nebo alespoň způsobit taková poškození, aby stroje zaostávaly za formacemi a celistvost combat-boxu byla narušena. Za otce taktiky „sturmových“ útoků je považován Maj. Hans-Günther von Kornatzki, kterému bylo 4.12.1943 svěřeno velení nově zformované jednotky Sturmstaffel 1. Ta měla ověřit efektivitu sturmových útoků a pomoci stanovit standard výzbroje a výstroje strojů k nim určených. První letouny, které Sturmstaffel 1 získala, byly Fw 190A-6, jejichž úpravy pro plánované speciální použití nebyly výrazné. Zesíleno bylo především pancéřování, aby mohli piloti těchto strojů jít „čtyřmotorákům“ více na tělo. Již v lednu 1944 pak byly dodány letouny verze A-7, které nesly výraznější pancéřování a především hlavní charakteristiku „Sturmböcků“, dva 30 mm kanóny namontované v křídle. Na základě zkušeností Sturmstaffel 1 bylo rozhodnuto o dalším využití a rozvinutí této taktiky. V průběhu dubna až srpna 1944 byly vytvořeny tři samostatné „Sturmgruppen“, zařazené do jednotek JG 3, JG 4 a JG 300, a Sturmstaffel 1 byla rozpuštěna, respektive začleněna do JG3. V tu dobu vstoupila na scénu nejznámější varianta Sturmböcku – verze A-8/R2, jejíž standardní výzbroj tvořily dva dvacetimilimetrové kanóny MG 151 a dva třicetimilimetrové MK 108. Oproti standardní verzi Fw 190 bylo rovněž zesíleno pancéřování, zejména 5 mm pláty na bocích pilotního prostoru a 60 mm pancéřovými skly na překrytu kabiny. Z Fw 190 se stal skutečně efektivní stroj pro boj s formacemi amerických bombardérů, schopný útočit ohromnou palebnou silou z bezprostřední blízkosti a zároveň dobře chránící svého pilota před obranou palbou palubních střelců bombardérů. Speciální úpravy však měly i své nevýhody. Letoun byl oproti standardnímu Fw 190A-8 o 454 kg těžší a o téměř padesát kilometrů v hodině pomalejší. Sturmböck byl sice velmi účinný v boji se čtyřmotorovými bombardéry, ovšem ztratil mnoho na obratnosti a stoupavosti. V soubojích s americkým stíhacím doprovodem pak měl velké problémy. Taktika sturmových útoků se tedy ustálila na systému, kdy skupinu Fw 190A-8/R2 (později i R8) doprovázela druhá skupina lehčích a obratnějších Bf 109, jejichž úkolem bylo navázat na sebe americký stíhací doprovod. Tento způsob boje se úspěšně uplatnil v mnoha akcích proti Američanům, ale přišel pro Německo příliš pozdě. Ani Sturmgruppen, ani nově vytvářené jednotky proudových stíhačů nedokázaly již zvyšující se převahu USAAF zastavit. Piloti Sturmböcků navíc velmi často doplatili na boje, ve kterých je jejich stíhací doprovod z různých důvodů nedokázal účinně ochránit. S přelomem let 1944 a 1945 sturmové útoky ustávaly, mnohé ze Sturmböcků byly zpětně odlehčovány odstraněním pancéřování a mnohdy i 30mm kanónů, až se s koncem války stali z hrdých sturmjägerů standardní stíhači plnící klasické stíhací, nebo dokonce bitevní úkoly. Pokud se ovšem jara 1945 dožili, neboť ztrátovost ve Sturmgruppách byla enormní. I přes to všechno se Fw 190A-8/R2 dokázal stát jedním z nepřehlédnutelných fenoménů letecké války nad Evropou roku 1944. Fw190A-8/R2, "Black 10", flown by CO of 8./JG 300, Karl Spenst, how it was photographed on November 27th, 1944 at Löbnitz, while still carrying the brick red fuselage band, prior the identifier for JG 300 was changed to blue/white/blue bands in December, 1944. Fw 190 A-8/R2 "černá 10", se kterým létal velitel 8./JG 300 Lt. Karl Spenst, jak byl vyfotografovaný 27. listopadu 1944 v Löbnitz, kdy ještě nesl cihlově červený pruh na trupu. Označení JG 300 bylo v prosinci změněno na modro/bílo/modré pruhy. Hans-Günter von Kornatzki vstoupil do Luftwaffe v roce 1933. Postupně sloužil jako Gruppenadjutant u I./JG 132, II./JG 132, I./JG 334, I./JG 138. V září 1939 se stal velitelem II./JG52, s níž se zúčastnil Bitvy o Británii. 26. srpna 1940 byl převelen do štábu Jagdfliegerschule 1. Pokračoval ve štábních funkcích až do října 1943, kdy se stal velitelem Sturmstaffel 1, speciální jednotky zaměřené na boj se čtyřmotorovými bombardéry. Poté, co se Sturmstaffel 1 stala v dubnu 1944 součástí JG3, převzal von Kornatzki velení II.(Sturm)/JG 4. 12.září 1944 vedl svoji skupinu proti formaci strojů B-17 nad Magdeburgem. Podařilo se mu sestřelit jeden z bombardérů (jeho šesté a poslední vítězství), ale sám byl zasažen palbou a při pokusu o nouzové přistání ve stroji Fw 190 A-8/R2 W.Nr. 681 424 “zelená 3” zahynul. TECHNICKÁ DATA Fw 190A-8/R2 rozpětí: 10,506 m délka: 9,1 m prázdná váha: 3 504 kg vzletová váha: 4 974 kg maximální rychlost: 620 km/h cestovní rychlost: 495 km/h motor: BMW 801D-2 o výkonu 1730k (1272 kW) výzbroj: 2 kanóny MG 151 ráže 20 mm a 2 kanóny MK 108 ráže 30 mm TECHNICAL SPECIFICATIONS: Fw 190A-8/R2 Span: 10.506m Length: 9.100m Empty Weight: 3,504kg Take-Off Weight: 4,974kg Maximum Speed: 620km/h Cruising Speed: 495km/h Powerplant: One BMW801D-2, 2100hp (1567kw) 14 cylinder engine Armament: two 20mm MG 151 cannon and two 30mm MK 108 cannon Hans-Günther von Kornatzki joined the Luftwaffe in 1933. Progressively, he served as Gruppenadjutant with I./JG 132, II./JG 132, I./JG 334, and I./JG 138. In September of 1939, he became CO of II./JG 52, with which he took part in the Battle of Britain. On August 26th, 1940, he was transferred to Jagdfliegerschule 1. He continued on with his Stab functions up to October, 1943, when he was given command of Sturmstaffel 1, a specialized unit formed to combat four-engined heavy bombers. When Sturmstaffel 1 was absorbed by JG 3, von Kornatzki took command of II.(Sturm)/JG 4. On September 12, 1944, he lead his unit against a formation of B-17s over Magdeburg, and managed to shoot one down (his sixth and final victory), but he took serious hits. An attempt at a belly landing of Fw190A-8/R2 W.Nr. 681424 “Green 3” would take his life.
Focke-Wulf Fw 190A-8/R2 introThe developing onslaught that was the allied bomber offensive of 1942-43 forced the German Defense of the Reich into improving itself technically, in an attempt to counter both tactical
development and especially the growing numerical allied superiority facing Germany. Besides American long range escort fighters, Luftwaffe pilots were also faced with the major problem of concentrateddefensive fire from bomber crews from formations that did not allow attacks on individual aircraft that would otherwise be a relatively easy target. One system which the Luftwaffe had at its disposal to dealwith the four-engined heavies, was the development of tactical attacks using single engined fighters that were capable of carrying adequate armament without a corresponding performance penalty, and so,maintaining fighter qualities. The basis of such a tactic was a concentrated attack by several modified fighters that would close to very short range, and result in the immediate destruction of the target bomber,or would at least cause enough damage as to disrupt the defensive fire of the combat box.
The father of “sturm” attack tactics is considered to be Maj Hans-Günther von Kornatzki, who on April 12, 1943, was entrusted with command of the newly formed Sturmstaffel 1. The purposeof the unit was to validate the concept, to develop the tactics, and to determine the optimum armament and equipment configurations to fulfill the necessary role. The first aircraft to be received by Sturmstaffel1 were Fw 190A-6s, which were not greatly modified for the intended purpose. Most importantly, there was an upgrade to the armor protection of these aircraft, allowing a more direct approach when dealingwith heavy bombers. By January, 1944, Fw 190A-7s were acquired, which provided even greater armor protection, but more importantly, introduced the trademark of the “Sturmböck” fleet, two 30mm cannonmounted in the wings. Based on the experiences of Sturmstaffel 1, it was decided that further resources should allocated to the fulfillment of this tactic, and from April to August, 1944, three independent“Sturmgruppen” were formed, JG 3, JG 4 and JG 300. Sturmstaffel 1 was disbanded as such, and absorbed into JG 3. Around this time, the best known “Sturmböck” variant arrived on the scene, in the form ofthe Fw 190A-8/R2, who's standard armament comprised two 20mm MG151 and two 30mm MK108s. As opposed to the standard versions of the Fw 190, armor protection was improved by the addition of5mm plates at the fuselage sides of the cockpit, and 60mm of armored glass in the windscreen. The Fw 190 thus became a very effective weapon with which to confront American bombers, capable of bringingformidable firepower to bear on a target from close range, and still provide a significant amount of protection for its pilot from defensive fire from the bombers. The modifications were not completely withoutpenalty, though. These aircraft were, compared to the standard Fw 190A-8, some 454kg heavier, and 50km/h slower. Although the “Sturmböck” mounts were very effective in combat with the four-enginedheavy bombers, their performance did suffer as far as fighters go, especially where maneuverability was concerned, and dealing with the escort fighters became an even greater challenge. The tactics employedbe the Sturmböck units evolved to include a wave of the specialized Fw 190A-8/R2 (and later R8) escorted by lighter and more maneuverable Bf 109s, who were to act as a source of employment for theAmerican escort fighters. This method of combat proved very effective against the Americans, but of course, came too late for Germany. Neither the Sturmgruppen, nor jet powered fighters, could do anythingto stem the tide of increasing numbers of the USAAF. Sturmböck pilots often paid a price under conditions where their assigned lighter escorts could not, for various reasons, fulfill their mission. As 1944faded into 1945, Sturmböck missions were on the decline, and individual aircraft modifications were gradually removed to the point where, by the end of the war, brave Sturmböck units reverted into unitsequipped with standard fighters, fulfilling standard fighter roles, and even ground support missions. That was, of course, assuming that they survived that long, as losses within the units were enormous.Despite all this, the Fw 190A-8/R2 managed to become a phenomenon that could not be ignored with respect to the air war over Europe in 1944.
Nástup spojenecké bombardovací ofenzivy v letech 1942-43 nutil německou Obranu Říše k reakcím na zlepšující se technický i taktický vývoj nepřítele a zejména na zvyšující se početní převahuSpojenců. Kromě amerických doprovodných stíhačů byla velkým problémem pilotů Luftwaffe koncentrovaná obrana palubních střelců bombardérů, sestavených v sevřených formacích. Tím pádem nebylo možnézaútočit na ojedinělé stroje, jinak relativně snadno sestřelitelné. Jedním ze systémů, které měly Luftwaffe pomoci poradit si se „čtyřmotoráky“, bylo vytvoření taktiky útoku stíhacími jednomotorovými letouny, kteréby byly schopny nést dostatečnou výzbroj a zároveň zcela neztratit své vlastnosti stíhacího letounu. Základ této taktiky spočíval ve skupinovém útoku modifikovaných strojů na formace bombardérů z velmi malévzdálenosti, přičemž zásahy koncentrovanou palbou měly spojenecké bombardéry buď okamžitě sestřelit, nebo alespoň způsobit taková poškození, aby stroje zaostávaly za formacemi a celistvost combat-boxu bylanarušena.
Za otce taktiky „sturmových“ útoků je považován Maj. Hans-Günther von Kornatzki, kterému bylo 4.12.1943 svěřeno velení nově zformované jednotky Sturmstaffel 1. Ta měla ověřit efektivitusturmových útoků a pomoci stanovit standard výzbroje a výstroje strojů k nim určených. První letouny, které Sturmstaffel 1 získala, byly Fw 190A-6, jejichž úpravy pro plánované speciální použití nebyly výrazné.Zesíleno bylo především pancéřování, aby mohli piloti těchto strojů jít „čtyřmotorákům“ více na tělo. Již v lednu 1944 pak byly dodány letouny verze A-7, které nesly výraznější pancéřování a především hlavnícharakteristiku „Sturmböcků“, dva 30 mm kanóny namontované v křídle. Na základě zkušeností Sturmstaffel 1 bylo rozhodnuto o dalším využití a rozvinutí této taktiky. V průběhu dubna až srpna 1944 bylyvytvořeny tři samostatné „Sturmgruppen“, zařazené do jednotek JG 3, JG 4 a JG 300, a Sturmstaffel 1 byla rozpuštěna, respektive začleněna do JG3. V tu dobu vstoupila na scénu nejznámější varianta Sturmböcku –verze A-8/R2, jejíž standardní výzbroj tvořily dva dvacetimilimetrové kanóny MG 151 a dva třicetimilimetrové MK 108. Oproti standardní verzi Fw 190 bylo rovněž zesíleno pancéřování, zejména 5 mm pláty nabocích pilotního prostoru a 60 mm pancéřovými skly na překrytu kabiny. Z Fw 190 se stal skutečně efektivní stroj pro boj s formacemi amerických bombardérů, schopný útočit ohromnou palebnou silou zbezprostřední blízkosti a zároveň dobře chránící svého pilota před obranou palbou palubních střelců bombardérů. Speciální úpravy však měly i své nevýhody. Letoun byl oproti standardnímu Fw 190A-8 o 454 kgtěžší a o téměř padesát kilometrů v hodině pomalejší. Sturmböck byl sice velmi účinný v boji se čtyřmotorovými bombardéry, ovšem ztratil mnoho na obratnosti a stoupavosti. V soubojích s americkým stíhacímdoprovodem pak měl velké problémy. Taktika sturmových útoků se tedy ustálila na systému, kdy skupinu Fw 190A-8/R2 (později i R8) doprovázela druhá skupina lehčích a obratnějších Bf 109, jejichž úkolem bylonavázat na sebe americký stíhací doprovod. Tento způsob boje se úspěšně uplatnil v mnoha akcích protiAmeričanům, ale přišel pro Německo příliš pozdě.Ani Sturmgruppen, ani nově vytvářené jednotky proudovýchstíhačů nedokázaly již zvyšující se převahu USAAF zastavit.Piloti Sturmböcků navíc velmi často doplatili na boje, ve kterých je jejich stíhací doprovod z různých důvodů nedokázal účinně ochránit. S přelomem let 1944 a 1945 sturmové útoky ustávaly, mnohé ze Sturmböckůbyly zpětně odlehčovány odstraněním pancéřování a mnohdy i 30mm kanónů, až se s koncem války stali z hrdých sturmjägerů standardní stíhači plnící klasické stíhací, nebo dokonce bitevní úkoly. Pokud se ovšemjara 1945 dožili, neboť ztrátovost ve Sturmgruppách byla enormní. I přes to všechno se Fw 190A-8/R2 dokázal stát jedním z nepřehlédnutelných fenoménů letecké války nad Evropou roku 1944.
Fw190A-8/R2, "Black 10", flown by CO of 8./JG 300, Karl Spenst, how it was photographed onNovember 27th, 1944 at Löbnitz, while still carrying the brick red fuselage band, prior the identifier forJG 300 was changed to blue/white/blue bands in December, 1944.
Fw 190 A-8/R2 "černá 10", se kterým létal velitel 8./JG 300 Lt. Karl Spenst, jak byl vyfotografovaný 27.listopadu 1944 v Löbnitz, kdy ještě nesl cihlově červený pruh na trupu. Označení JG 300 bylo v prosincizměněno na modro/bílo/modré pruhy.
Hans-Günter von Kornatzki vstoupil do Luftwaffe v roce 1933. Postupně sloužil jako Gruppenadjutant u I./JG 132, II./JG 132, I./JG 334, I./JG 138. V září1939 se stal velitelem II./JG52, s níž se zúčastnil Bitvy o Británii. 26. srpna 1940 byl převelen do štábu Jagdfliegerschule 1. Pokračoval ve štábních funkcích aždo října 1943, kdy se stal velitelem Sturmstaffel 1, speciální jednotky zaměřené na boj se čtyřmotorovými bombardéry. Poté, co se Sturmstaffel 1 stala v dubnu1944 součástí JG3, převzal von Kornatzki velení II.(Sturm)/JG 4. 12.září 1944 vedl svoji skupinu proti formaci strojů B-17 nad Magdeburgem. Podařilo se musestřelit jeden z bombardérů (jeho šesté a poslední vítězství), ale sám byl zasažen palbou a při pokusu o nouzové přistání ve stroji Fw 190 A-8/R2 W.Nr. 681424 “zelená 3” zahynul.
TECHNICKÁ DATA Fw 190A-8/R2rozpětí: 10,506 mdélka: 9,1 mprázdná váha: 3 504 kgvzletová váha: 4 974 kgmaximální rychlost: 620 km/hcestovní rychlost: 495 km/hmotor: BMW 801D-2 o výkonu 1730k (1272 kW)výzbroj: 2 kanóny MG 151 ráže 20 mm a
14 cylinder engineArmament: two 20mm MG 151 cannon and two
30mm MK 108 cannon
Hans-Günther von Kornatzki joined the Luftwaffe in 1933. Progressively, he served as Gruppenadjutant with I./JG 132, II./JG 132, I./JG 334, and I./JG 138.In September of 1939, he became CO of II./JG 52, with which he took part in the Battle of Britain. On August 26th, 1940, he was transferred toJagdfliegerschule 1. He continued on with his Stab functions up to October, 1943, when he was given command of Sturmstaffel 1, a specialized unit formed tocombat four-engined heavy bombers. When Sturmstaffel 1 was absorbed by JG 3, von Kornatzki took command of II.(Sturm)/JG 4. On September 12, 1944, helead his unit against a formation of B-17s over Magdeburg, and managed to shoot one down (his sixth and final victory), but he took serious hits. An attempt at abelly landing of Fw190A-8/R2 W.Nr. 681424 “Green 3” would take his life.
Carefully read instruction sheet before assembling. When you use glue or paint, do not use near open flame and use in well ventilated room. Keep out of reach of small children.Children must not be allowed to suck any part, or pull vinyl bag over the head.
Von dem Zusammensetzen die Bauanleitung gut durchlesen. Kleber und Farbe nicht nahe von offenem Feuer verwenden und das Fenster von Zeit zu Zeit Belüftung öffnen. Bausatzvon kleinen Kindern fernhalten. Verhüten Sie, daß Kinder irgendwelche Bauteile in den Mund nehmen oder Plastiktüten über den Kopf ziehen.
Iire soigneusement la fiche d´instructions avant d´assembler. Ne pas utiliser de colle ou de peinture a proximité d´une flamme nue, et aérer la piece de temps en temps. Garderhors de portée des enfants en bas âge. Ne pas laisser les enfants mettre en bouche ou sucer les pie ces, ou passer un sachet vinyl sur la tete.
-Parts not for use. -Teile werden nicht verwendet. -Pieces a ne pas utiliser. -Tyto díly nepoužívejte při stavbě. -
K>
PE - PHOTO ETCHEDDETAIL PARTS
B>
B>
Před započetím stavby si pečlivě prostudujte stavební návod. Při používání barev a lepidel pracujte v dobře větrané místnosti. Lepidla ani barvy nepoužívejte v blízkosti otevřenéhoohně.Model není určenmalýmdětem,mohlo by dojít k požití drobných dílů.
PE11
PE8
I17
H22
PE5
PE30
PE21
PE19
PE30
PE19
PE20
K28
J59
J59
PE25
J68PE6
PE7
PE24 PE27 PE33 PE16
PE31
PE29
J19
J22PE2PE1
PE30
PE30
C116RLM 66
BLACK GRAY
C116RLM 66
BLACK GRAYC116RLM 66
BLACK GRAY
PE34PE23
H22
PE4
PE36
plastic
PE282 pcs.
PE3
H16
PE36
plastic
C116RLM 66
BLACK GRAY
C116RLM 66
BLACK GRAY
C116RLM 66
BLACK GRAY
J43, J44
I17
PE9 J17
H16
H22
I17
C116RLM 66
BLACK GRAY
C116RLM 66
BLACK GRAY
C116RLM 66
BLACK GRAY
C116RLM 66
BLACK GRAY
J43
J44
J23
C116RLM 66
BLACK GRAYC116
RLM 66BLACK GRAY
C116RLM 66
BLACK GRAY
3
K22
C116RLM 66
BLACK GRAY
C1
B3
C3
B2
H6H5
H3
I4
C60H 70
RLM02 GRAY
C60H 70
RLM02 GRAY
C60H 70
RLM02 GRAY
C60H 70
RLM02 GRAY I21
C60H 70
RLM02 GRAY
K15K14
K13
C137H 77
TIRE BLACK
C60H 70
RLM02 GRAY
C60H 70
RLM02 GRAY
C2H 2
BLACK
4
PE14
PE13
PE15C3
B2
C116RLM 66
BLACK GRAY
C116RLM 66
BLACK GRAY
C116RLM 66
BLACK GRAY
PE32 C1
B3C116RLM 66
BLACK GRAY
C116RLM 66
BLACK GRAY
A
F
BB2, B3 - MARKING
C1, C3 - MARKING
; C D; ; E; ONLY
ONLY
5
B1
J66
J57
J65
J56
J9
J9
C60H 70
RLM02 GRAY
C60H 70
RLM02 GRAY
C60H 70
RLM02 GRAYC60H 70
RLM02 GRAY
ANTENNA
I16
K20
J18
J24
B1
C60H 70
RLM02 GRAY
C60H 70
RLM02 GRAY
H344RUST
IF K23/ K2 DROP TANKRACK IS TO BE INSTALLED
JEN POKUD BUDETE INSTALOVATZÁVĚSNÍK K23/ K2
I16
J18
B1
E
J4
J4H12
J62
J27
J63
J27
MC214DARK IRON
MC214DARK IRON
C60H 70
RLM02 GRAY
C60H 70
RLM02 GRAY
C60H 70
RLM02 GRAY
CLOSED HATCH I18/ I19 ONLYJEN PRO ZAVŘENÝ KRYT I18/ I19
OPEN
J10
C2
C60H 70
RLM02 GRAY
C60H 70
RLM02 GRAY
C60H 70
RLM02 GRAY
J3
I15
MC214DARK IRON
C60H 70
RLM02 GRAY
CLOSED HATCH I18/ I19 ONLYJEN PRO ZAVŘENÝ KRYT I18/ I19
OPEN
J10
C4
C60H 70
RLM02 GRAY
J3
I14
MC214DARK IRON
C60H 70
RLM02 GRAY
DON’T USE PART J3IF CANNON BAY HATCH I18/ I19
IS TO BE CLOSED POSITION
DON’T USE PART J3IF CANNON BAY HATCH I18/ I19
IS TO BE CLOSED POSITION
6
NEINSTALUJTE DÍL J3POKUD MÁ BÝT KRYT KANÓNU
I18/ I19 ZAVŘENÝ
NEINSTALUJTE DÍL J3POKUD MÁ BÝT KRYT KANÓNU
I18/ I19 ZAVŘENÝ
B1
C2
C4
PE17PE18
PE26
H7
N4C116
RLM 66BLACK GRAY
K6
C116RLM 66
BLACK GRAYC41H 47
RED BROWN N4
K6
H27
C116RLM 66
BLACK GRAY
C116RLM 66
BLACK GRAY
C41H 47
RED BROWN
7
GLUE PART H27 INTO PART K6 FIRST,THEN GLUE PHOTO-ETCHED PARTS
PE17/PE18 ONTO PART H27
VLEPTE NEJPRVE DÍL H27 DO DÍLU K6,POTOM VLEPTE KOVOVÉ DÍLY
PE17/PE18 NA DÍL H27
K16
K9
I2 ŠABLONA! NELEPIT!SLOUŽÍ K USAZENÍ VÝFUKŮ DO SPRÁVNÉ POZICE. PO NALEPENÍ VÝFUKŮ SE ODSTRANÍ
J16
J2
J15J13
I2K27
H 344RUST
H 344RUST
C033H 12
FLAT BLACK
J33
J42
J55J51
H 344RUST
H 344RUST
C033H 12
FLAT BLACK
C033H 12
FLAT BLACK
J39
K5
J31
K4
MC213STEEL
C033H 12
FLAT BLACK
J50
K3
J36MC213STEEL
C033H 12
FLAT BLACK
K1
J38
J29
K21
MC218ALUMINIUM
MC218ALUMINIUM
C033H 12
FLAT BLACK
C033H 12
FLAT BLACK
8
TEMPLATE ONLY! DO NOT GLUE!THIS SERVES TO ATTAIN EXACT EXHAUST POSITION AND IS DISCARDED AFTERWARDS
J11
J58
J53
MC218ALUMINIUM
J34
J35
J25
K18STEP 1
STEP 2 STEP 3
C60H 70
RLM02 GRAY
C60H 70
RLM02 GRAY
C60H 70
RLM02 GRAY
J35
J34I4
J34
J25I4
K25
K26
J58
J53
H6
H5
J47 J46C60H 70
RLM02 GRAY
9
DON’T USEIF CANNON BAY HATCH I18/ I19
IS TO BE CLOSED POSITION
NEINSTALUJTEPOKUD MÁ BÝT KRYT KANÓNU
I18/ I19 ZAVŘENÝ
H13
H25
N6H4
CN6 - MARKING ONLY
FMARKING ONLY
C137H 77
TIRE BLACK
K11K10
K17
J28
K7
SM01SUPER CHROM
C60H 70
RLM02 GRAY
C60H 70
RLM02 GRAY
C60H 70
RLM02 GRAY
H1
C60H 70
RLM02 GRAY
J28
K8
SM01SUPER CHROM
C60H 70
RLM02 GRAY
C60H 70
RLM02 GRAY
C60H 70
RLM02 GRAY
H2
C60H 70
RLM02 GRAY
J37
H8PE39
J30
C60H 70
RLM02 GRAY
C60H 70
RLM02 GRAY
8o
C137H 77
TIRE BLACK
J1
J14
C2H 2
BLACK
J1
J14
C2H 2
BLACK
10
MARKING
ONLYA B C D; ; ;
FMARKING ONLY
J32J40
I12
I11
11
K2K24
C117RLM 76
LIGHT BLUE
C117RLM 76
LIGHT BLUE
C117RLM 76
LIGHT BLUE
J61
J26
J26
J52
J60
PE37
J60 ? - MARKING
A B D; ;C;
N7 - CLOSED CANOPYN1 - OPEN CANOPY
J45
J67K12
PE22
C116RLM 66
BLACK GRAYC116
RLM 66BLACK GRAY
C116RLM 66
BLACK GRAY
C41H 47
RED BROWN
A BN10, N11 - MARKING ; ONLYPE35
N1
N10
N11 N7
A B C D FMARKING ONLY; ; ; ;
MARKING
ONLYA B C D F; ; ; ;
N9
I1
RLM 70BLACK GREEN
C18H 65
I8RLM 70
BLACK GREEN
C18H 65
PE37
CLOSED HATCH ONLY
PE40
3 pcs.
12
OPENOPEN
CLOSED
CLOSED
CLOSED
H17
I18I18
I19
I19
C60H 70
RLM02 GRAY
C60H 70
RLM02 GRAY
Sturmböck W.Nr. 681424 “Green 3” was attached to Stab/II.(Sturm)/JG4, and became the personal aircraft of Oblt. Hans-Günther von Kornatzki, commanding officer of JG 4. “Green 3” saw combat withthe enemy on two occasions. When, on September 11th, 1944, aircraft of II.(Sturm)/JG 4 engaged first time, the unit's commander did not participate, and this bird went into action with Uffz. HerbertChlond at the controls. In the ensuing combat, Chlond managed to shoot down a 100th BG, 8th USAAF B-17G over the Ore Mountains, and returned “Green 3” in good order to Oblt. von Kornatzki. Thevery next day, September 12 , the unit entered combat with the Americans again. This time, Oblt. von Kornatzki was in control of “Green 3”. Shortly after 1100h, he managed to take apart a B-17G with his20 and 30mm cannon. He took serious hits from the defensive fire of the combat box, and was forced to disengage. During an attempt at a forced landing of “Green 3” in the vicinity of Zilla, high voltageline got in the way, and the aircraft slammed into the ground.
th
H6937
H6937
H6937
H6937
H33
H33
H33
H33
H33
H33
H33
H33
H33
117
117
117
41 18
4143 44? 17
26
26
261
19 19
21
21304H304
304H304
304H304
304H304
304H304
304H304 H69
37
13
REDH33 WHITE 62
H11
RLM 76117
RLM 75 H6937
RLM 74304H304
A Hans-Günther von Kornatzki, Stab/II.(Sturm)/JG4, September 11th, 1944
15 ( 39 )
7
7
15 ( 39 )
eduard
62H11
1
Y1 ? Y2 Y1 ? Y2
AB
Z1 ? Z2
H6417
H6417
RLM 71 H6417
62H11H2
2H22
H22
H22
BLACKH22
SturmböckW.Nr. 681424 „Zelená 3“ byl přidělen ke Stab/II.(Sturm)/JG4 a stal se osobním strojemOblt. Hanse-Günthera von Kornatzki, velitele II./JG4. Do střetu s nepřítelem se dostal pouze dvakrát. Když 11.9. 1944 letěla II.(Sturm)/JG 4 poprvé vstříc nepříteli, její velitel ji nevedl. Přesto „Zelená 3“ v tento den vzlétla, pilotována Uffz. Herbertem Chlondem od 5.Staffel. V následujícím boji s bombardéry 100.BG8.letecké armády USAAF nad Krušnými horami sestřelil Uffz. Chlond B-17G. V pořádku pak předal „Zelenou 3“ Oblt. von Kornatzkimu. Hned následující den se dostala II. (Sturm)/JG 4 do boje s Američanyznovu. Tentokrát Oblt. von Kornatzki na kniplem „Zelené 3“ nechyběl. Krátce po 11. hodině se mu podařilo roztrhat svými 20 a 30mm kanóny jednu B-17G. Sám ovšem inkasoval vážné zásahy a byl nucen se zboje stáhnout. Při pokusu posadit poškozenou „Zelenou 3“ na břicho semuuZilly připletlo do cesty vedení vysokého napětí, do kterého stroj narazil a následně se roztříštil o zem.
Fw190A-8/R2, “Black 13”, flown by CO of II.(Sturm)/JG 3 “Udet” Oblt. Werner Gerth, as it appeared near Illesheim in July, 1944. Werner Gerth achieved his first victory with 7./JG53 in southern Italy in thesummer of 1943, and on the 17th of September, was wounded during a raid on Ciampino. After recovering, he volunteered for duty with Sturmstaffel 1, where he would rank as one of the units mostsuccessful pilots. He brought down his first four-engined heavy bomber on February 22, 1944. As Sturmstaffel 1 was integrated into IV/JG 3, he was named CO of its sub component 11./JG 3 (which waslater re-designated as 14./JG 3). On October 29th, 1944, on reaching 26 victories, he was awarded the Knight's Cross. His last combat took place on November 2, 1944, flying Fw190A-8/R2 W. Nr.682057, when he was fatally wounded during an attack on a B-17 over Halle. He was twenty-one years old. His exact tally is open to some speculation, but most references list 27, 22 of which comprise
Fw 190A-8/R2, „černá 13“, velitele 11.(Sturm)/JG 3 „Udet“ Oblt. Wernera Gertha v podobě, v jaké se nacházel v Illesheimu v červenci 1944. Werner Gerth dosáhl svého prvního úspěchu u 7./JG53 v jižníItálii v létě 1943, byl však 17. září 1943 zraněn během náletu na Ciampino. Po uzdravení nastoupil jako dobrovolník k Sturmstaffel 1, u níž se stal jedním z nejúspěšnějších pilotů. První čtyřmotoráksestřelil 22.2.1944. Když se Sturmstaffel 1 stala částí IV/JG3, byl 20.4.1944 jmenován velitelem její 11./JG3 (ta byla později přeznačena na 14./JG3). Dne 29. října 1944, po dosažení 26 vítězství, obdrželRytířský kříž. Poslední boj absolvoval 2. listopadu 1944, kdy byl v Fw 190A-8/R-2 W.Nr. 682057 při útoku na B-17 nad Halle smrtelně zraněn. V tu dobu mu bylo 21 let. Přesný počet jeho vítězství nenízcela jasný, nejčastěji se udává 27, z toho 22 čtyřmotorových bombardérů.
H6937
H6937
H6937
H6937
H33
H33
H33
H33
H33
H33
H33
H33
H33
117
117
117
42 36 33
4232
28
28
31
1
19 19
21 5
215304H304
304H304
304H304
304H304
304H304 H69
37
H6937
H22
H22
H22
H22
H22
H22
H22
14
REDH33 WHITE 62
H11
RLM 76117
RLM 75 H6937
RLM 74304H304
B Werner Gerth, II.(Sturm)/JG 3 “Udet”, July, 1944
BLACKH22
16 ( 40 )
16 ( 40 )
eduard
62H11
62H11
62H11
1
Y1 ? Y2 Y1 ? Y2
AB
Z1 ? Z2
H6937
304H304
Reconstruction of Fw190A-8/R2, "Black 10", flown by CO of 8./JG 300, Karl Spenst, in December, 1944. This aircraft was photographed on November 27th, 1944 at Lobnitz, while still carrying the brickred fuselage band. The identifier for JG 300 was changed to blue/white/blue bands in December, 1944. Our guide pictures the aircraft in this fashion. The emblem of the Berlin Bear on the left side is apersonal marking of the pilot. Karl Spenst achieved at least one kill.
H6937
H6937
H6937
H6937
H33
H33
H33
H33
H33
H33
H1565
H1565
H1565
H1565
H33
H33
H33
117
117
117
9 12
93411
28
28
1
19 19
2 10
210304H304
304H304
304H304
304H304
304H304
304H304 H69
37
15
REDH33 WHITE 62
H11
RLM 76117
RLM 75 H6937
RLM 74304H304
C Karl Spenst, 8./JG 300, December, 1944.
15 ( 39 )
15 ( 39 )
eduard
62H11
1
Y1 ? Y2 Y1 ? Y2
AB
Z1 ? Z2
H6417
H6417
RLM 71 H6417
62H11
BLUEH1565
Rekonstrukce podoby stroje Fw 190 A-8/R2 "černá 10", se kterým létal velitel 8./JG 300 Lt. Karl Spenst v prosinci 1944. Tento stroj byl fotograficky zachycen 27. listopadu 1944 v Löbnitz, kdy ještě neslcihlově červený pruh na trupu. Označení JG 300 bylo v prosinci změněno na modro/bílo/modré pruhy, zobrazené i na tomto bokorysu. Emblém berlínského medvěda na levé straně je osobním označenímpilota. Karl Spenst dosáhl minimálně jednoho vítězství.
Fw190A-8/R2, W.Nr. 682641, “Yellow 1, Gloria”, flown by 6./JG 300 pilot Fw. Ewald Preiß in October, 1944 at Löbnitz. Preiss was one of the more experienced members of the unit. By the time he wasshot down by P-51 Mustangs on March 24, 1945, flying Fw190A-9 W.Nr. 205279 “Green 3”, he had a minimum of six victories over four-engined bombers.
H6937
H6937
H6937
H6937
H33
H33
H33
H33
H33
H33
H33
H33
H33
H33
H33
117
117
117
22 12
223511
25
25
1
19 19
2 38
238304H304
304H304
304H304
304H304
304H304
304H304 H69
37H6937
16
4H4
4H4
4H4
REDH33YELLOW 4
H4WHITE 62
H11
RLM 76117
RLM 75 H6937
RLM 74304H304
D Ewald Preiß, 6./JG 300, October, 1944
15 ( 39 )
15 ( 39 )
6
6
eduard
62H11
1
Y1 ? Y2 Y1 ? Y2
AB
Z1 ? Z2
H6417
H6417
RLM 71 H6417
Fw 190 A-8/R2 W.Nr 682641 "žlutá 1, Gloria", s níž létal příslušník 6./JG300 Fw. Ewald Preiß v říjnu 1944 z letiště Löbnitz. Preiß patřil mezi zkušené příslušníky jednotky. Do 24.3.1945, kdy byl v cockpituFw 190 A-9 W.Nr.205279 „zelená 3“, sestřelen v boji se stíhačkami P-51 Mustang, dokázal dosáhnout minimálně 6 vítězství nad čtyřmotorovými bombardéry.
“White 11” is likely the best known, and best photographed, of aircraft flying with JG 4. In the brisk morning hours of January 1st, 1945, Gefr Walter Wagner took off on what was only his third combat flightin participation of Operation Bodenplatte, a large offensive against allied airfields on continental Europe. His mission was to attack the airfield at LeCulot, but by error, he attacked American ground unitsnear Bastogne, and the Belgian airfield at St. Trond. His plane was hit with an anti-aircraft ground and Wagner force landed south of the airfield, which at the time was occupied by 404th Fighter Group,9th Air Army, USAAF. While Gefr Wagner awaited his grim fate as a POW, his aircraft, virtually undamaged, became a major attraction for the crew of Thunderbolts on the American base. In preparationfor test flights, the aircraft had its armament removed, as well as drop tank racks, and the cockpit side armor. The armor glass in the windscreen was, in all likelihood, removed while still on inventory withJG 4.
H6937
H6937
H6937
H6937
H33
H33
H33
H33
H33
H33
H33
H33
H33
117
117
117
37 18
3743 44? 17
27
27
271
19 19
2 30
230304H304
304H304
304H304
304H304
304H304
304H304
304H304
304H304 H69
37
17
REDH33 WHITE 62
H11
RLM 76117
RLM 75 H6937
RLM 74304H304
E Walter Wagner, 5./JG 4, January 1st, 1945
15 ( 39 )
8
15 ( 39 )
eduard
62H11
1
Y1 ? Y2 Y1 ? Y2
AB
Z1 ? Z2
H6417
H6417
RLM 71 H6417
62H11H2
2H22
H22
H22
BLACKH22
„Bílá 11“. je jistě nejznámějším a fotograficky nejlépe zdokumentovaným strojem JG 4. V brzkých ranních hodinách 1. 1. 1945 s ní odstartoval
Zatímco Gefr. Wagnera čekal fádní osud válečného zajatce, jeho stroj, téměř nepoškozený, se stal velkou atrakcí pro piloty a mechanikyThunderboltů na americké základně. Pro plánované letové zkoušky byly z letounu odmontovány zbraně, závěsník přídavné nádrže a boční pancéřování pilotního prostoru. Pancéřová skla na překrytukabiny měl letoun velmi pravděpodobně sejmuta již v době služby u JG 4.
na svůj teprve třetí bojový let Gefr. Walter Wagner dooperace Bodedenplatte, velkému ofenzivnímu útoku Luftwaffe proti spojeneckým letištím v kontinentální Evropě. Jeho úkolem bylo zaútočit na letiště LeCulot, ale místo toho omylem zaútočil na americképozemní jednotky v okolí Bastogne a na belgické letiště St Trond. Jeho stroj byl při prvním průletu zasažen protiletadlovou palbou a Wagner s ním nouzově přistál jižně od letiště, které v tu dobu jižobývala 404. stíhací skupina 9. letecké armády USA.
The story of “White 11” of JG 4 that by way of forced landing at St. Trond did not end there. In the weeks that followed, the aircraft received a striking red guise, US national insignia, and the markings OO-L (“OO” as a Belgian code, and “L” for “Leo Moon”). The numerals “1-1-45”was applied on the tail, signifying the date when the aircraft entered USAAF inventory. On the upper wing surfaces, on both sidesof the fuselage, there appeared gloss black walkways, extended up along the fuselage, where they arched from the exhaust to the wing trailing edges. Black was also applied to the inside faces of thewheels, and the spinner. The prop blades were painted black with yellow tips. The fan blades behind the spinner received a light color, probably white. The wing gun openings were faired over, while thoseof the MG131 over the engine cowling remained unfaired. With the exception of the missing position lights, the aircraft carried no signs of its forced landing. The aircraft underwent engine run-ups, as wellas taxying trials, but, due to landing gear worries, was never flown again.
H33
H33
H33
H33
H33
H33
H33
H33
H33
20
2043 44?
24
29 3
293
18RED
H33
F Ex-white 11 of 5/JG4, Leo C.Moon, 404th FG, 9th USAF, February/March, 1945
23
23
eduard
24
BLACKH22
H22
H22
H22
H22
H22
H22
H33
Nouzovým přistáním na základně St. Trond peripetie „Bílé 11“ neskončily. V následujících týdnech dostal letoun výrazný nátěr červenou barvou na všech plochách, americké výsostné znaky a kódové označeníOO-L (OO jako registrační kód belgických strojů a L jako „Leo Moon“). Na svislé ocasní ploše se objevilo označení „1-1-45“ (datum zařazení do inventáře USAAF). Na horní ploše křídla byly po obou stranách ucentroplánu nastříkány černou lesklou barvou chodníčky, které zasahovaly až na trup, kde se táhly od výfuku až za odtokové hrany křídla. Stejnou barvou byly natřeny i vnitřní disky kol a vrtulový kužel. Vrtulovélisty dostaly klasický nátěr černou barvou se žlutými konci. Růžice ventilátoru dostala světlou, pravděpodobně bílou, barvu. Byly zakryty otvory po kanónech v křídlech, zatímco výstřelné kanály po MG 131 nadmotorem zůstaly nezakryty. Kromě absence pozičních světel na křídlech nenesl letoun výraznějších známek poškození. Byly s ním provedeny motorové a pojezdové zkoušky, ovšem kvůli poškození podvozkujiž nebyl nikdy zalétán.
