Měsíční Prach

clarkearthur c.

Název originálu: A FALL OF MOONDUST

Obálka: Fred Gambino

Grafická úprava obálky: Dagmar Krásná

Překlad: Jarmila Emmerová

Redakce: Helena Šebestová

Copyright © 1961 by Rocket Publishing Company Ltd.All Rights Reserved

Copyright © 2015 for the Czech translation by JarmilaEmmerová

Copyright © 2015 for Cover by Fred GambinoCopyright © 2015 for the Czech edition by Laser–books s.

r. o.

ISBN 978-80-7193-397-7

Předmluva k vydání z roku 1987

Román Měsíční prach jsem psal od srpna do lis-topadu roku 1960 – jen tři roky po tom, co Sputnikodstartoval Kosmický věk. Před pouhými šesti měsíciprezident Kennedy spustil projekt Apollo, a do koncedekády Armstrong a Aldrin vkročili na Měsíc – a jakje dobře známo, aniž v tu ránu zmizeli v moři prachu.

Přesto v roce 1960 obavy z takové možnosti re-álně panovaly. V silném dalekohledu se ohromné ob-lasti měsíčních plání jeví neobyčejně ploché a hlad-ké a celkem dost astronomů (obzvlášť doktor ThomasGold) zastávalo názor, že je ve skutečnosti tvoří ve-lejemný prach. Tito astronomové vznášeli přesvědčivéargumenty, že prudké změny teplot mezi dnem a no-cí musely v průběhu miliard let rozbít místní skálya nakonec je i rozdrolily na prach. Gold a spol. potéspřádali teorie o důmyslných transportních mechanis-mech, za využití elektrických výbojů 1, díky nimž setakto vzniklý prach mohl přesouvat po povrchu Mě-síce a nakonec se hromadit a vytvářet pasti zrádnějšínež jakékoliv pohyblivé písky u nás na Zemi.

Tato představa mě zjevně už řadu let fascinovala,neboť jsem ji využil i při jednom incidentu ve SvětluZemě (1955). Nicméně u základního konceptu Měsíč-ního prachu si na originalitu činit nárok nemohu; zá-

1Nesmějte se. Přesně toto se může dít v Saturnových prs-tencích a vytvářet ony tajemné – a vyloženě nemožné – tmavé„prsty“, které odhalila sonda Voyager.

6 Arthur C. Clarke

sluhu je třeba připsat Jamesi Blishovi, který se v jednésvé povídce jen tak mimochodem zmiňuje o „lyžovánív mořích měsíčního prachu“.

Když v polovině šedesátých let na Měsíci přistá-ly Luniky a Surveyory, designéři lodí Apollo si mohlioddechnout. Všechny robotické sondy zůstaly přesnětam, kde dosedly, a jejich přistávací plochy v povrchu,který vypadal jako naprosto obyčejná prašná půda, za-nechaly jen sotva viditelný důlek. Astronauti z Apol-la se do Měsíce rozhodně neprobořili, naopak je stálospoustu náročné a vyčerpávající práce zavrtat válcena odběr vzorků hornin do hloubky větší než několikcentimetrů.

A jak je pak tedy na tom moje „Moře žízně“? No,mohl bych ho přemístit na Mars (oblast zvaná Hellasvypadá jako hodně nadějná kandidátka) nebo do ještěodlehlejších končin. Ale než učiním tak drastický krok,rád bych zde odcitoval pasáž z jednoho vydání (1978)z doby po Apollu:

Ani skvělé úspěchy astronautiky posledníchněkolika let nevylučují myšlenku, z níž vychá-zí tento příběh. Bude trvat ještě dlouhou, pře-dlouhou dobu, než si budeme moci být jisti, ženěco na způsob „Moře žízně“ neexistuje nikdena oněch 15 000 000 čtverečních mílích měsíč-ního povrchu – oblasti velké jako Afrika, kterástále čeká na probádání a která je stále, a tímsi můžeme být naprosto jisti, plná nečekanýcha možná i nebezpečných překvapení.

A Měsíc zcela jistě není prachuprostý. Pokud sepodíváte na slavné záběry vozítka Apollo, jak na po-vrchu Měsíce ostře zatáčí, uvidíte přesně, co popisujiv úvodní kapitole, kde člun Seléné

Měsíční prach 7

téměř předstihl závoje prachu, které jeho lo-patky vířily a zvedaly k obloze. Člověku senechtělo věřit očím, že tenhle jemný prach sevznáší a dopadá v ostře ohraničených křivkách,nedotčený odporem vzduchu.

Měsíční prach byl do té doby můj pravděpodob-ně nejúspěšnější román a promptně ho zakoupili i lidéz Reader’s Digestu pro svou edici zkrácených knih (tobylo na podzim roku 1961). Domnívám se, že to bylpro Reader’s Digest první pokus o průnik do světascience fiction, ale zatím jsem se nedokázal přimět dokondenzované verze začíst – ne proto, že bych se bál,že by redaktoři moje nesmrtelné dílo kdovíjak zmasak-rovali, ale ze strachu, jestli ho náhodou nevylepšili.

Ačkoliv si nevzpomínám, jestli jsem jím někdy má-val před očima Stanleymu Kubrickovi, opční práva naromán koupili přinejmenším tři filmoví producenti –a jeden z nich (Robert Temple) vymyslel naprostodokonalý způsob, jak vytvořit „Moře žízně“, třebažev současnosti ještě neexistuje. Takže ačkoliv se námstoletí pomalu chýlí ke konci, stále doufám, že budetato kniha přenesena i na filmové plátno – dříve, nežse opět dostaneme zpátky na Měsíc.

Arthur C. ClarkeKolombo, Šrí Lanka

24. srpna 1986

PRVNÍ KAPITOLA

Pat Harris se honosil hodností kapitána jedinéhočlunu, který brázdil povrch Měsíce. Pozoroval právě,jak se na palubu Seléné, pojmenované podle řecké bo-hyně Měsíce, naloďují pasažéři a snaží se urvat místeč-ko u okna, a přitom uvažoval, jakou asi budou mít ten-tokrát plavbu. Ve zpětném zrcátku viděl slečnu Wil-kinsovou, velmi půvabnou v modré uniformě Lunárnícestovní kanceláře, jak pasažéry obvyklým způsobemvítá na lodi. Pokud byli spolu ve službě, vždycky sena ni snažil myslet jako na slečnu Wilkinsovou, a niko-li jako na Sue, protože se tak mohl lépe soustředit naplavbu. Co si myslí ona o něm se mu dosud nepodařilozjistit.

Mezi cestujícími nezahlédl jedinou známou tvář.Byla to úplně nová skupina pasažérů planoucích vzru-šením před první vyjížďkou po Měsíci. Většinou to bylitypičtí turisté – starší lidé na výletě do světa, který proně symbolizuje souhrn tužeb nedostupných zamlada.Třicátníci tu byli jen asi tři nebo čtyři, patrně techniciz Měsíčních základen, kteří měli právě dovolenou. Patuž měl bezpečně ověřeno, že všichni starší lidé přijíž-dějí ze Země, zatímco mladší bydlí na Měsíci.

Ale Moře žízně bylo novým zážitkem pro všechny.Za vyhlídkovými okénky Seléné se jeho neporušenýpovrch z šedého prachu táhl až ke hvězdám. Nad mo-řem visel ubývající srpek Země, připíchnutý navěky nanebi, z něhož se nepohnul už miliardy let. Jasné mod-

10 Arthur C. Clarke

rozelené světlo mateřské planety zalévalo tuhle podiv-nou krajinu chladnou září v přeneseném i v pravémslova smyslu – na povrchu Měsíce bylo téměř sto pa-desát stupňů pod nulou.

Pouhým pohledem na moře se nedalo odhadnout,zda je tekuté, nebo pevné. Bylo ploché a beztvaré, bezjediné štěrbinky nebo trhlinky, které jinak v myriá-dách jizvily ostatek tohoto sterilního světa. Jediný pa-horek, bludný balvan nebo oblázek neporušoval jehomonotónní jednotu. Žádné moře na Zemi, ale ani žád-ný venkovský rybník nebyl nikdy takhle klidný.

Bylo to moře prachu, nikoli vody, a to bylo pro lidiněco naprosto nového. Proto je tak vzrušovalo a přita-hovalo. Prach byl jemný jako pudr, ve vzduchoprázd-nu na Měsíci sušší než vyprahlý písek Sahary, a plynultak snadno a samozřejmě jako kterákoli tekutina.

Kdyby do něho někdo hodil těžký předmět, zmizelby okamžitě, ani sprška by nevystříkla a na povrchuby nezůstala ani jizvička po jeho pádu. Na zrádnémpovrchu se nemohlo pohybovat nic než malé prašnékluzáky pro dva – a pak Seléné, která byla neuvěři-telnou kombinací saní a autobusu, něco jako sněžnýpásový traktor, který před mnoha lety otevřel cestudo Antarktidy.

Seléné se honosila oficiálním označením prašné pla-vidlo Mark I, ačkoli pokud Pat věděl, Mark II neexis-toval ještě ani v představách projektanta. Říkalo se jíloď, člun anebo měsíční autokar, jak se komu zalíbilo.Pat dával přednost člunu, protože to bylo jednoznač-né. Když použil tohoto označení, nikdo si ho nemohlsplést s kapitánem vesmírné lodi, a o to mu šlo, protožekapitány vesmírných lodí by se daly chodníky dláždit.

„Vítáme vás na palubě Seléné,“ řekla slečna Wil-kinsová, když se všichni usadili. „Vynasnažíme se s ka-pitánem Harrisem, abyste s námi měli příjemnou ces-

Měsíční prach 11

tu. Náš společný výlet potrvá čtyři hodiny. Nejprve sepodíváme ke Kráterovému jezeru, které leží sto kilo-metrů odtud v Nedostupných horách –“

Pat její projev poslouchal jen na půl ucha, pro-tože se plně věnoval posledním kontrolním zkouškám.Seléné byla ve skutečnosti povrchová vesmírná loď.Musela být stejně důkladná, neboť jezdila ve vzdu-choprázdnu, a přitom musela chránit křehký nákladpřed protivenstvími světa, který se rozprostíral za je-jími stěnami. Ačkoli nikdy neopustila povrch Měsícea nepoháněly ji raketové, ale elektrické motory, mě-la veškeré základní vybavení předepsané pro vesmírnélodi. To všechno se před startem muselo překontrolo-vat.

Kyslík – v pořádku. Energie – v pořádku. Rádiovéspojení – v pořádku. („Haló, volám Duhovou základ-nu. Kontrola Seléné. Slyšíte můj signál?“) Inerční na-vigace – na nule. Pojistné uzávěry přechodové komory– v pořádku. Detektor úniku z kabiny – v pořádku.Vnitřní světla – v pořádku. Lodní můstek – odpojen.A tak podobně ještě asi padesát dalších. Každé za-řízení by automaticky signalizovalo v případě, že byněco nebylo v pořádku. Jenže Pat Harris stejně jakovšichni kosmonauti, kteří obdivovali staré zašlé časy,se nikdy nespoléhal na automatické varování, mohl-lise přesvědčit sám.

Konečně bylo všechno hotovo. Tiché motory zača-ly příst, ale šrouby se ještě netočily, takže Seléné sejen nepatrně chvěla v kotvišti. Pat zvolna uvedl šroubna levoboku do pomalého chodu a loď se začala zvol-na stáčet doprava. Když vymanévroval z naloďovacíbudovy, vyrovnal její směr a sešlápl akcelerátor.

Seléné byla velmi lehce ovladatelná, zvláště kdyžvezmeme v úvahu, že to byla úplná konstrukční novin-ka. V jejím případě nepředcházela nekonečná období

12 Arthur C. Clarke

zkoušek a omylů, jejichž tradice sahá až k prvnímuneolitickému člověku, který si spustil kládu na vodu.Seléné byla prvním výrobkem svého typu a vzniklav mozcích několika inženýrů, kteří se sesedli kolemstolu a položili si otázku, jak postavit vozidlo, kteréby dokázalo lehce klouzat po moři prachu.

Někteří, odvolávajíce se na Old Man River, ji chtělikonstruovat jako parník s kolesem na zádi, ale nakoneczvítězily daleko výkonnější ponorné lodní šrouby. Pro-vrtávaly se prachem, a tím Seléné poháněly kupředu.Za sebou nechávaly brázdu jako rychloběžní krtkové,ale ta se ztratila během několika vteřin a na moři bynikdo nebyl poznal, že tudy projel člun.

Touto dobou už podsadité báně obytných prostorv Port Rorisu rychle klesaly pod obzor. Během ne-celých deseti minut zmizely docela. Seléné se ocitlaúplně sama. Byla uprostřed čehosi, pro co lidská řečneměla pojmenování.

Pat vypnul motory (člun se ještě chvíli pohybovalsetrvačností) a čekal, až se kolem něho rozhostí ticho.Bylo to vždycky stejné; pokaždé chvíli trvalo, než sipasažéři uvědomili zvláštnost scenerie, kterou vidělivenku. Proletěli vesmírem a viděli všude kolem hvěz-dy. Když zvedli hlavu – nebo ji sklonili – pohlédli dooslňující tváře Země. Tady to bylo něco jiného. Nebylatu ani zem, ani moře, ani vzduch, ani vesmír, ale odevšeho trochu.

Dříve než mohlo ticho zapůsobit tísnivě – kdybytrvalo příliš dlouho, lidé by se určitě vyděsili –, Patvstal a obrátil se k cestujícím.

„Dobrý večer, dámy a pánové,“ začal. „Slečna Wil-kinsová se o vás jistě dobře postarala a doufám, že sevám cestuje pohodlně. Zastavili jsme tu, protože natomto místě vás mohu dobře seznámit s Mořem žízně– vyvolat ve vás dojem skutečného moře.“

Měsíční prach 13

Ukázal na okna a na šedavý přízrak, který ležel zanimi.

„Co myslíte, jak daleko od nás je horizont?“ zeptalse klidně. „Anebo to zkusme jinak. Jak velký by sevám asi zdál člověk, kdyby stál v místě, kde se hvězdyzdánlivě dotýkají povrchu Měsíce?“

Na tuto otázku by se zřejmě nemělo odpovědětpodle toho, co napovídal zrak. Logická úvaha zněla– Měsíc je malý, horizont musí tedy být velmi blízko.Jenže úsudek smyslů byl úplně opačný. Tahle krajinaje absolutně rovná – hlásily výsledek svého pozorování– a prostírá se donekonečna. Rozděluje vesmír na dvěpoloviny a pod hvězdnou oblohou se táhne stále dála dál...

Tato představa nezmizela, i když člověk znal je-jí příčinu. Oko nemá schopnost posoudit vzdálenost,když se nemůže na nic zaostřit. Zrak bezmocně kloužea poskakuje po neplastickém oceánu prachu. Nebyl tudokonce ani jemný opar atmosféry – na Zemi stále pří-tomný –, aby člověk získal alespoň nepatrné vodítkopro určování blízkosti nebo dálky. Hvězdy neblikaly,vypadaly jako špendlíkové hlavičky světla a sklánělyse až k neurčitě vzdálenému horizontu.

„Nebudete mi možná věřit,“ pokračoval Pat, „alenevidíte před sebou víc než tři kilometry – což jsouasi dvě míle pro ty, kteří si ještě nezvykli na metrickýsystém. Vím, že to vypadá, jako by horizont byl odnás vzdálen několik světelných let, ale ve skutečnostiby se ta vzdálenost dala ujít za dvacet minut, kdybyse po prachu dalo chodit.“

Vrátil se ke svému sedadlu a znovu nastartoval.„Na dalších šedesáti kilometrech neuvidíme nic za-

jímavého,“ zavolal přes rameno, „takže je jen proje-deme.“

Seléné vyrazila. Pasažéři si poprvé uvědomili její

14 Arthur C. Clarke

rychlost. Brázda za člunem se prodloužila a byla patr-nější, neboť vířící lopatky se zuřivě zavrtávaly do pra-chu. Ten se po obou bocích člunu zvedal do vzduchuve tvaru přízračných per. Zdálky mohla Seléné připo-mínat sněžný pluh, který si razí cestu zimní krajinouzalitou mrazivým měsíčním světlem. Jenže ty šedé, po-malu usedající závoje nebyly sníh a lampa, která jimsvítila na cestu, byla planeta Země.

Cestující seděli pohodlně usazeni a oddávali se pů-vabům bezhlučné vyjížďky. Všichni už zažili stokrátrychlejší způsob cestování, když letěli na Měsíc, jen-že ve vesmíru si člověk rychlost neuvědomuje, a takrychlé klouzání po prachu je určitě víc vzrušovalo.

Harris strhl Seléné ke straně, aby jela v kruhu,a člun téměř předstihl závoje prachu, které jeho lo-patky vířily a zvedaly k obloze. Člověku se nechtělověřit očím, že tenhle jemný prach se vznáší a dopa-dá v ostře ohraničených křivkách, nedotčený odporemvzduchu. Na Zemi by trvalo celé hodiny, možná i dny,než by se usadil.

Když pak člun vyrovnal kurz a jel přímo dopře-du, nebylo vidět nic než prázdnou pláň. Cestující sevětšinou pustili do čtení propagačních letáků, kterébyly pro ně připraveny jako malá pozornost. Každýdostal složku s fotografiemi, mapami, upomínkovýmipředměty [„Certifikát plavby po mořích Měsíce, kte-rou podnikl(a) pan/paní/slečna ... na palubě prašné-ho plavidla Seléné.“] a informační brožurku. Když siji přečetli, věděli o Moři žízně nejen vše, co se chtělidovědět, ale možná i o trochu víc.

Většina povrchu Měsíce, stálo tam, je pokryta ten-kou vrstvou prachu, obvykle ne hlubší než několik mi-limetrů. Tvoří jej trosky hvězd – pozůstatky meteori-tů, které dopadají na nechráněný povrch Měsíce užtéměř pět miliard let – a úlomky, které se odštěpují

Měsíční prach 15

z měsíčních skal, jak se roztahují a smršťují vlivem ob-rovských tepelných rozdílů mezi dnem a nocí. Ale aťje původ prachu jakýkoli, v konečném stadiu rozpa-du je tak jemný, že plyne jako tekutina i při nepatrnéměsíční gravitaci.

Během staletí se snesl z hor do nížin a vytvořil malénádrže i jezera. První průzkumné čety tohle očekáva-ly a většinou na to byly připraveny. Ale Moře žízně jepřekvapilo. Nikdo nepředvídal, že najde prašnou pá-nev, která bude mít v průměru víc než sto kilometrů.

Ve srovnání s ostatními „moři“ na Měsíci bylo Mo-ře žízně velmi malé. Astronomové oficiálně toto ozna-čení nikdy neuznali a zdůrazňovali, že to je jen ma-lý kousek Rosného zálivu, jemuž říkají Sinus Roris.A kdo to jakživ slyšel, aby se část zálivu nazývalamořem? Jenže označení, které zavedl reklamní textařLunární cestovní kanceláře, se přes všechny jejich ná-mitky udrželo. Bylo přinejmenším stejně vhodné jakonázvy ostatních takzvaných moří – Moře mraků, Mo-ře dešťů a Moře klidu. A což teprve kdyby se začalrozebírat název Moře nektaru...

Brožurka dále obsahovala jisté povzbudivé infor-mace zaměřené na potlačení obav u nervóznějších pa-sažérů. Také měla dokázat, že cestovní kancelář myslína vše. „Pro vaši bezpečnost jsme podnikli řadu zá-važných opatření,“ tvrdilo se tam. „Seléné má na pa-lubě zásobu kyslíku, která vydrží déle než týden, a ve-ze s sebou náhradní součástky pro všechna důležitázařízení. Automatický rádiový signál ohlašuje v pra-videlných intervalech vaši polohu a v případě selhánívšech zdrojů energie, které je prakticky nemožné, do-vleče vás domů jen s malým zpožděním prašný kluzákz Port Rorisu. A co je zvlášť znamenité, na Měsíci senemusíte obávat špatného počasí. Ať snášíte plavbudobře nebo špatně, na Měsíci mořskou nemoc nedo-

16 Arthur C. Clarke

stanete. Na Moři žízně nejsou bouřky, moře je vždyckyklidné a nehybné.“

Konejšivá slova v závěru byla napsána s nejčistšímsvědomím, protože koho by napadlo, že zanedlouho sepasažéři přesvědčí o pravém opaku.

Seléné se nehlučně hnala nocí ozářenou pozem-ským světlem a Měsíc také nezahálel. Po nekonečnémobdobí odpočinku nebyla zahálka na místě. Za posled-ních padesát let se tu odehrálo víc než za předcházejí-cích pět miliard, a mnoho věcí se mělo odehrát v blízkébudoucnosti.

Guvernér Olsen se procházel parkem prvního měs-ta, které člověk postavil na jiné než na rodné planetě.Olsen byl na park hrdý stejně jako ostatních pětadva-cet tisíc obyvatel Port Clavia. Nebylo to nic velikého,to dá rozum, ale rozhodně nebyl park tak malý, jak sesnažil lidem vsugerovat jakýsi nevtipný televizní ko-mentátor, který ho nazval „truhlíkem za oknem, kterýze sebe dělá královskou zahradu“. A přitom kde bys-te na Zemi našli park, zahradu nebo něco podobného,kde slunečnice dorůstají do výše deseti metrů?

Vysoko nad hlavou mu pluly načechrané chomáčemraků – anebo to alespoň tak vypadalo. Byla to sa-mozřejmě projekce na vnitřní stěnu dómu, ale obrazbyl tak dokonalý, že z toho guvernéra zachvátil steskpo domově. Po domově? Vždyť doma jsi tady, okřiklsám sebe.

Jenže v nejzazším koutku srdce věděl, že to nenípravda. Pro jeho děti bude Měsíc domovem, pro něhone. On se narodil na Zemi ve Stockholmu, jeho dětise narodily v Port Claviu. Ony jsou obyvateli Měsíce,zatímco on je svázán se Zemí pouty, která se snadčasem uvolní, ale nikdy se nepřetrhnou.

Necelý kilometr odtud, hned vedle hlavního dómu,

Měsíční prach 17

pročítal ředitel Lunární cestovní kanceláře posledníhlášení a zaplavil ho pocit jistého uspokojení. Stou-pající křivku příjmů z poslední sezony se zatím poda-řilo udržet. Přesněji řečeno – na Měsíci neexistovalysezony, ale příliv turistů se očividně zvětšoval, kdyžna severní polokouli Země nastala zima.

Jak tento vzestup zachovat? To byl těžký oříšek.Turisté mají rádi změnu, není možné nabízet jim stáletotéž. Na Měsíci je nezvyklá krajina, malá gravitace, jeodtud vidět Zemi, měsíční nebe skýtá báječnou podí-vanou a odvrácená strana přitahuje svou záhadností,jsou tu obydlí prvních osadníků – kde ovšem turisténejsou vždy vítanými hosty –, ale když se tohle všech-no vyčerpá, co jiného může Měsíc poskytnout? Škoda,že neexistují domorodí Měsíčňané s podivnými zvykya ještě podivnějším vzezřením, aby si je návštěvnícimohli ze všech stran vyfotografovat. Bohužel nejvyš-ší forma života, která byla kdy na Měsíci objevena,se dala sledovat jen pod mikroskopem a její předkovése sem dostali na Luně 2 jen asi o deset let dřív nežčlověk.

Ředitel Davis v duchu procházel zprávy, které do-šly posledním telefaxem, a přemýšlel, jestli by něcoz toho mohl využít. Jako obvykle se hlásila nějakátelevizní společnost, o které v životě neslyšel, a překy-povala ochotou natočit úplně nový dokumentární filmo Měsíci – dostane-li zaplaceny všechny výlohy. Te-levizi samozřejmě odmítne. Kdyby měl všechny tyhlelaskavé nabídky přijímat, brzy by byl na dně.

Dále přišel rozvláčný dopis od ředitele Neworlean-ské cestovní kanceláře, Inc., v němž byla nabídka navýměnu personálu. Davisovi sice nebylo jasné, jak toprospěje Měsíci anebo New Orleansu, ale nebude tonic stát a aspoň ukáže dobrou vůli. Avšak přece přišloněco zajímavého – dotaz od australského přeborníka

18 Arthur C. Clarke

v jízdě na vodních lyžích, zda už se někdo pokusil ly-žovat na Moři žízně.

To je výborný nápad! Davis se divil, že to dosudnikdo nezkusil. Anebo možná že už to někdo zkusil zaSeléné nebo za prašnými kluzáky. Rozhodně to stojíza pokus. Ředitel Davis neustále pátral po nových for-mách lunární rekreace a Moře žízně měl zvlášť v ob-libě.

Jeho oblíbené místo se však během několika hodinmělo proměnit v noční můru.

DRUHÁ KAPITOLA

Obzor před Seléné už nebyl dokonalou neporu-šenou čárou. Nad okraj Měsíce vystoupila rozeklanákřivka hor. Člun se hnal přímo k nim a hory pomalušplhaly do nebe jakoby neseny gigantickou zdviží.

„Jsme u Nedostupných hor,“ ohlásila slečna Wil-kinsová. „Nazývají se tak proto, že jsou ze všech stranobklopeny mořem. Jistě jste si povšimli, že jsou mno-hem strmější než ostatní hory na Měsíci.“

Slečna Wilkinsová Měsíčním horám nekřivdila,ačkoli bohužel většina těchto vršků byla pro turistyvelkým zklamáním. Obrovské krátery, které na foto-grafiích ze Země vypadaly tak majestátně, se při po-hledu zblízka proměnily v mírně zvlněné kopečky, je-jichž hloubku nesmírně zvětšily stíny při východu a zá-padu Slunce. Na Měsíci se nenašel jediný kráter, jehožstěny by se zvedaly do výše tak strmě jako třeba ulicev San Francisku, a jen málokterý kráter by se mohlstát vážnější terénní překážkou pro odhodlaného cyk-listu. Avšak podle publikací cestovní kanceláře by to-hle nikoho nenapadlo, protože brožurky přinášely jensnímky malebných skalních útesů a soutěsek, fotogra-fované z pečlivě vyhlédnutých míst, z nichž se jevilyv nejlepším světle.

„Tyto hory dosud nebyly podrobněji prozkoumá-ny,“ pokračovala slečna Wilkinsová. „Loni jsme semdopravili skupinu geologů a vysadili je tamhle na tomvýběžku, ale nepodařilo se jim dostat dál než několik

20 Arthur C. Clarke

kilometrů do nitra hor, takže dosud nikdo neví, jak tov horách vypadá.“

Sue je skvělá, pomyslil si Pat. Je výtečná průvod-kyně a vždycky správně odhadne, co je potřeba po-nechat obrazotvornosti pasažérů a co se má vysvětlitpodrobně. Mluví lehce a přirozeně a v jejím předne-su není ani stopy po osudné monotónnosti, která jeu mnohých průvodců tak říkajíc nemocí z povolání.A kromě toho své téma bezpečně ovládá. Málokdy sejí stane, že neumí odpovědět na položenou otázku. Jeto po všech stránkách obdivuhodná mladá žena. Alepřestože se nezřídka objevovala v Patově erotickémsnění, potají se jí trochu bál.

Cestující zvědavě upírali zrak na blížící se vrchol-ky. Na dosud záhadné tváři Měsíce existují tedy ještědalší záhady. Nedostupné hory, které se zvedají ja-ko ostrov z ochranného objetí tohoto podivuhodnéhomoře, zůstávají výzvou k boji pro příští generace vý-zkumných výprav. Navzdory jejich jménu se k nimteď dalo proniknout docela snadno – ale protože za-tím nebyly probádány miliony čtverečních kilometrůméně náročného terénu, musely ještě počkat.

Seléné vplula do jejich stínu, a dříve než si cestují-cí uvědomili, co se děje, nastalo zatmění Země, kterávisela nízko nad obzorem. Její jasné světlo si dosudpohrávalo na nejvyšších vrcholcích hor, ale dole užvšechno tonulo v naprosté tmě.

„Zhasnu světla v kabině, abyste měli lepší výhled,“ohlásila průvodkyně.

Když zmizelo matné červené osvětlení, které vy-cházelo ze zadní části kabiny, zakusili cestující osa-mělost měsíční noci. Jak se člun nezmenšenou rych-lostí hroužil do stínu hor, zmizel odraz zemské zářei z nejvyšších vrcholů. Za několik minut bylo vidět jenhvězdy – studené body nehnutě zářící v tak dokonalé

Měsíční prach 21

temnotě, že se lidská mysl bouřila proti její opravdo-vosti.

V té záplavě hvězd nebylo snadné rozeznat zná-má souhvězdí. Oko se chytilo do sítě obrazců ze Zeměnikdy neviděných a ztratilo se v třpytivém bludištihvězdných rojů a mlhovin. V zářivém panoramatu sedal zachytit pouze jediný opěrný bod, jenž byl určitel-ný nade všechnu pochybnost – oslnivý kotouč Venuše,která zastiňovala ostatní nebeská tělesa a byla před-zvěstí blížícího se svítání.

Po několika minutách si cestující uvědomili, že nevšechno zajímavé pochází jen z oblohy. Za ujíždějícímplavidlem se táhla dlouhá světélkující brázda, jako bykouzelný prst vyznačil na temném a prašném povrchuMěsíce světelnou čáru. Seléné za sebou kreslila kome-tovitou stopu jako lodi, které brázdí vody tropickýchoceánů na Zemi.

Na Měsíci ovšem nežily žádné mikroorganismy, kte-ré by svými lampičkami tohle Mrtvé moře osvětlova-ly. Jiskření způsobovala nespočetná zrnéčka prachu,která se o sebe třela při neutralizaci statických vý-bojů vznikajících rychlým pohybem Seléné. Střízlivévysvětlení nikterak neubíralo podívané na kráse. Kdyžse člověk ohlédl do noci, spatřil světélkující elektric-kou stuhu. Neustále se obnovovala a na konci pozvolnaodumírala, jako by se na povrchu Měsíce odrážela sa-ma Mléčná dráha.

Po chvíli zapnul Pat reflektory a v jejich oslnivémsvětle zářící stopa zanikla. Míjeli právě v hrozivě těsnéblízkosti vysokou skalní stěnu. V tomto místě strmělahorská úbočí téměř kolmo z hladiny prašného moře.Zvedala se zdánlivě do nedozírných výšek, neboť jejichreálná existence se dala ověřit jen v místech, na něždopadal postupující kužel světla.

Bylo to pohoří, proti němuž Himálaj, Skalisté hory

22 Arthur C. Clarke

a Alpy vypadaly jako novorozeňata. Na Zemi začalaeroze nemilosrdně ohlodávat všechna horstva už odsamého vzniku, takže po několika milionech let z nichzůstal jen nepatrný odlesk dřívější podoby. Na Měsícineexistoval vítr ani déšť; kromě pomalého odlupová-ní prašných zrnek vlivem náhlého smršťování horninyv nočním chladu nebylo jediné síly, která by působilastárnutí hor. Tyhle hory byly staré jako svět, který jezrodil.

Pat si zakládal na tom, že dokáže z projížďky udě-lat pěknou podívanou, proto také jeho příští manévrbyl pečlivě naplánovaný. Vypadalo to nebezpečněa přitom se všechno odehrávalo v naprostém bezpečí,neboť Seléné projela touto tratí už stokrát a elekt-ronická paměť jejího navigačního zařízení znala ces-tu lépe než kterýkoli kormidelník. Pat bez upozorněnívypnul reflektor a cestující měli dojem, že zatímco najedné straně je oslepuje oslňující zář, z druhé stranyse k nim plíživě kradou hory.

V téměř úplné tmě se Seléné hnala úzkým kaňo-nem – a dokonce ne přímo. Čas od času se odchýlilatím nebo oním směrem, aby se vyhnula neviditelnýmpřekážkám. Mnohé z nich nejen že byly neviditelné,ale vůbec neexistovaly. Směr plavby si Pat stanovilpři pomalé a bezpečné jízdě za denního světla a vypo-čítal jej na maximální efekt. Výkřiky obdivu i obav zezešeřelé kabiny mu potvrdily, že se mu úmysl zdařil.

Z okolního světa se dala zahlédnout pouze úzkástužka hvězd vysoko nad hlavou. Míhala se v blázni-vých zákrutech zprava doleva a zleva doprava při kaž-dé prudké změně kurzu Seléné. Noční jízda, jak Patpro sebe nazýval tuto část projížďky, trvala jen pětminut, ale zdála se mnohem delší. Když znovu zapnulkužely reflektorů a člun se octl v záplavě světla, z ústcestujících mimoděk splynul povzdech ulehčení smíše-

Měsíční prach 23

ný se zklamáním. Byl to zážitek, na který se jen taknezapomíná.

Cestující teď sledovali jízdu jakýmsi příkrým údo-lím nebo roklí, jejíž úbočí se zvolna rozevíralo. Po chví-li se soutěska rozšířila do téměř vejčitého amfiteátruo průměru přibližně tří kilometrů a plavidlo se octlove středu vyhaslé sopky, která byla v činnosti předeony, kdy dokonce i Měsíc byl ještě mladík.

Kráter sice byl podle měsíčních měřítek neobyčejněmalý, ale svým způsobem ojedinělý. Všudypřítomnýprach se nahrnul i sem a v průběhu staletí stoupalúdolím výš a výš, takže nyní mohli turisté ze Zeměprojíždět v měkkém pohodlí místy, kde před věky ky-pěl kotel pekelného ohně. Plameny vyhasly dávno předtím, než se na Zemi objevily nesmělé náznaky života,a nic už je z jejich spánku neprobudí. Avšak místonich nastoupily jiné síly, které neodumřely, pouze če-kaly na svou příležitost.

Když Seléné vyrazila na pomalou projížďku po ob-vodu strmě čnějícího amfiteátru, nejeden pasažér sivzpomněl na projížďku po horském jezeře doma naZemi. Připomněl si známou chráněnou tišinu i pocitneprobádané hloubky pod člunem. Země měla mnohojezer vzniklých sopečnou činností a Měsíc jen jedno,ačkoli kráterů tu bylo daleko víc.

Pat beze spěchu dvakrát objel jezero. Světla reflek-torů si pohrávala na okolních stěnách. Takhle to bylpro cestující ohromující zážitek. Při denním osvětle-ní se ve žhavé sluneční záři polovička kouzla ztrácela,zatímco teď měli před sebou království fantastickýchpředstav, které jako by se právě zrodily ve štvané mysliEdgara Allana Poea. Za hranicemi úzkého pruhu svět-la se míhaly obrazce podivných tvarů. Všechno to pro-bíhalo samozřejmě jen v lidských představách, protožena tomto světě je kromě slunečních a zemských stínů

24 Arthur C. Clarke

vše nehybné. Ve světě, který nepoznal živé tvorstvo,nemohou být duchové.

Nastal čas, kdy bylo třeba obrátit člun a vrátit sekaňonem na otevřené moře. Pat nasměroval zaoblenoupříď Seléné na úzkou štěrbinu ve skalách a znovu jepohltily vysoké stěny. Při zpáteční cestě nechal světlarozsvícená, aby cestující viděli, kudy jedou, a kromětoho noční jízda by podruhé už nebyla tak působivá.

Daleko vpředu, kam ještě nedosáhly reflektory Se-léné, zvolna sílilo světlo a zlehka se rozprostíralo poskalách a po skalních převisech. Přestože Země bylanyní v poslední čtvrti, zářila jasněji než tucet Měsícův úplňku, a jak člun vystupoval ze stínu hor, obje-vila se mu znova jako vládkyně oblohy. Všech dvaa-dvacet pasažérů na palubě Seléné vzhlédlo s obdivemk modrozelenému srpku Země a kochalo se jeho svi-tem a krásou. Je neuvěřitelné, jakým nebeským jasemzáří známá pole, jezera a lesy, když je člověk pozorujez takové dálky! Podobný zážitek v sobě skrývá i po-učení: člověk zřejmě nedokáže dostatečně ocenit svůjsvět, dokud se na něj nepodívá z vesmíru.

Také na Zemi se v této chvíli upíraly tisíce očí k při-bývajícímu Měsíci – od té doby, co Měsíc nabyl prolidstvo takového významu, sledovali jej lidé daleko vícnež dřív. Bylo dokonce možné, i když málo pravděpo-dobné, že některé oči pozorovaly mohutnými daleko-hledy slabé ohníčky reflektorů Seléné, jak se prodírajíměsíční nocí. Jenže pokud by tyhle ohníčky zablikalya zhasly, pozorovatelům na Zemi by to neřeklo vůbecnic.

Pod úpatím hor narůstala miliony let jako obrov-ský vřed dutina. Co Měsíc existoval, dral se z ne zce-la vyhaslého měsíčního jádra puklinami v hornináchplyn a hromadil se ve slujích stovky metrů pod po-

Měsíční prach 25

vrchem. Na nedaleké Zemi míjely doby ledové a naMěsíci skryté dutiny rostly a spojovaly se a nakonecsplynuly v jednu. Nyní nastal čas, kdy vřed dozrálk prasknutí.

Když se člun zachvěl poprvé, bavil se kapitán Har-ris s cestujícími na předních sedadlech a loď byla ří-zena autopilotem. Ve zlomku vteřiny ho napadlo, želopatka šroubu patrně narazila na skrytou překážku.Jenže pak se pod nimi doslova propadlo dno.

Padali zvolna, protože na Měsíci se nic neděje rych-le. Před Seléné se vytvořil kruh o rozloze mnoha akrůa v něm se hladký povrch planiny zkrabatil jako pu-pek. Moře se probudilo a dalo se do pohybu, rozruše-no silami, které je vytrhly z tisíciletého spánku. Středseizmické oblasti se prohloubil v jakýsi trychtýř, ja-ko by se v prachu vytvořil obrovský vodní vír. Zeměnemilosrdně osvětlovala postupující proměny tohotopříšerného divadla a kráter se prohluboval víc a víc,až se jeho vzdálený konec ztratil ve stínu a zdálo se, žeSeléné se řítí vstříc zahnutému srpku naprosté temno-ty, vstříc jícnu záhuby.

Skutečnost nebyla o mnoho lepší. Ve chvíli, kdy sePat chopil řízení, člun už klouzal po tom neuvěřitel-ném svahu dolů. Jeho vlastní setrvačnost a stále sezrychlující tok prachu jej unášely střemhlav do hlu-bin. Pat nemohl dělat nic jiného než neztrácet hlavua doufat, že se při téhle rychlosti dostanou na druhoustranu kráteru dřív, než se to všechno zřítí na ně.

Pokud cestující křičeli, rozhodně je neslyšel. Uvě-domoval si jen tu příšernou skluzavku a soustředil vše-chno úsilí k tomu, aby se člun nepřevrhl. Zápasil s pří-stroji ve snaze udržet přímý kurz, ale do myšlenek semu neodbytně pletla rozčilující vzpomínka. Tuhle si-tuaci jako by už byl někdy někde viděl...

To bylo samozřejmě směšné, ale nedokázal se té

26 Arthur C. Clarke

vzpomínky zbavit. Teprve když dorazili na dno trych-týře a Pat uviděl, jak se z okraje kráteru lemovanéhohvězdami na ně sune nekončící svah prachu, odkryl semu na okamžik závoj času.

Byl opět malý chlapec a jednoho léta, na které sejinak už nepamatoval, si hrál v horkém písku. Našelv něm nepatrnou jamku, bezvadně vyhlazenou a přes-ně symetrickou, na jejímž dně číhalo něco – něco úplnězahrabaného – kromě nastavených čelistí. Začal jam-ku bedlivě pozorovat a hned mu bylo jasné, že se tadyodehraje jakési mikroskopické drama. K okraji kráterupřiběhl mravenec, bezhlavě se ženoucí za svým cílem,a sjel po jeho úbočí.

Za normálních okolností by se mu patrně podařilovylézt, ale jakmile se první zrnéčko písku dokutálelona dno jamky, čekající dravec se vztyčil, předníma no-hama metal zrnka písku jako proud střel na bránícíhose mravence, až se sesula celá písečná lavina, zasypalaho a snesla do jícnu kráteru.

Právě tak se nyní sunula Seléné. Tuhle jámu napovrchu Měsíce nevyhrabal mravkolev, ale Pat se cítilstejně jako onen předem odsouzený mravenec, které-ho kdysi pozoroval. Stejně jako mravenec se pokoušeldosáhnout bezpečného okraje, ale ujíždějící půda hotáhla do hlubin, kde čekala smrt. Na mravence rychlá,na Pata a jeho druhy pozvolná.

Motory běžící na plné obrátky sice táhly člun do-předu, ale ne dost rychle. Padající prach nabíral rych-lost, a co bylo ještě horší, stoupal kolem boků lodi výša výš. Teď už dosáhl k oknům, už se zvedal za sklya nakonec je přikryl úplně. Harris vypnul motory, abyse námahou nezničily, a v té chvíli stoupající příliv za-chytil poslední záblesk světla ze srpku Země. V tichua temnotě klesali do středu Měsíce.

To discover more about how the legacy of Sir Arthuris being honoured today, please visit

http://www.clarkefoundation.org.