TORGNY LINDGREN

SOUCHOTĚA JINÁ SLOVA

Nakladatelství VakátBrno 2008

TORGNY LINDGREN

SOUCHOTĚA JINÁ SLOVA

Nakladatelství VakátBrno 2008

Kniha vychází s laskavou podporou Švédské kulturní rady. This book has been published with the financial support of The Swedish Arts Council.

Vydáno se svolením Agentury Norstedts.Published by agreement with Norstedts Agency.

Copyright © Norstedts Agency, 2003Anthology © Anežka Kuzmičová, 2008Translation © Anežka Kuzmičová, 2008Afterword © Anežka Kuzmičová, 2008Cover © Saša Švolíková, 2008Czech edition © Nakladatelství Vakát, 2008

ISBN 978-80-903815-4-4

VýbOR z pOVíDEk

Sestavila a ze švédštiny přeložila Anežka Kuzmičová

Kniha vychází s laskavou podporou Švédské kulturní rady. This book has been published with the financial support of The Swedish Arts Council.

Vydáno se svolením Agentury Norstedts.Published by agreement with Norstedts Agency.

Copyright © Norstedts Agency, 2003Anthology © Anežka Kuzmičová, 2008Translation © Anežka Kuzmičová, 2008Afterword © Anežka Kuzmičová, 2008Cover © Saša Švolíková, 2008Czech edition © Nakladatelství Vakát, 2008

ISBN 978-80-903815-4-4

VýbOR z pOVíDEk

Sestavila a ze švédštiny přeložila Anežka Kuzmičová

I

I

�

KázáNí I

Rozsévač rozsívá slovo. Kdo pohrdá slovem, přivádí se do záhuby. A někdo mluví bez rozmyslu, jako by bodal mečem, kdežto jazyk moudrých hojí. Stojí též psáno: Seslal slovo své a uzdravil je. Ve Storholmträsku žil jeden Samuel Burvall, umřel před pár lety v sanatoriu, na chrlení krve. Bylo to s ním takhle: Burvallové ze Storholmträsku umírali většinou na souchotě, čtyři tety a tři strýcové mu takhle v dětství umřeli, a taky děd a dva souro-zenci, jediní, které měl, a tři bratranci zrovna tak. A on nad tím pořád musel přemítat. V jednom kuse se vedly řeči o tom, jak že ty souchotě po zemi vlastně přeskakují, jak že se šíří z člověka na člověka, jestli mlhou v zimě nebo mlékem nebo vodou nebo kožešinami v postelích, nebo lidským dechem nebo noži a vidličkami a lžícemi, když se pořádně neumyjí, a každý věřil něčemu jinému, někdo se bál mlhy a vody, někdo zase mléka, někteří měli strach z kožešin a jiní z lidského dechu, a když s někým mluvili, odvraceli se vždycky, a kdekdo měl hrůzu z nožů a vidliček a lžic. Ale když bylo Samuelu Burvallovi čtrnáct roků, tak se dovtípil, nemoc že se přenáší samotným tím slovem, slovem souchotě, a rozhodl se, že on si tohle slovo do těla jaktěživ nepustí, že před jeho hláskami a písmenky jednou provždy zavře uši, že bude svůj sluch a smysly udržovat v čistotě, stejně jako lidé hledí od nákazy očišťovat kožešiny a příbory a vodu a mléko a svůj dech. Takže vždycky když se octl mezi lidmi, byl hned jako na trní, sedával s tvářemi v dlaních, vypadalo to, jako by si hlavu z kdovíja-

�

KázáNí I

Rozsévač rozsívá slovo. Kdo pohrdá slovem, přivádí se do záhuby. A někdo mluví bez rozmyslu, jako by bodal mečem, kdežto jazyk moudrých hojí. Stojí též psáno: Seslal slovo své a uzdravil je. Ve Storholmträsku žil jeden Samuel Burvall, umřel před pár lety v sanatoriu, na chrlení krve. Bylo to s ním takhle: Burvallové ze Storholmträsku umírali většinou na souchotě, čtyři tety a tři strýcové mu takhle v dětství umřeli, a taky děd a dva souro-zenci, jediní, které měl, a tři bratranci zrovna tak. A on nad tím pořád musel přemítat. V jednom kuse se vedly řeči o tom, jak že ty souchotě po zemi vlastně přeskakují, jak že se šíří z člověka na člověka, jestli mlhou v zimě nebo mlékem nebo vodou nebo kožešinami v postelích, nebo lidským dechem nebo noži a vidličkami a lžícemi, když se pořádně neumyjí, a každý věřil něčemu jinému, někdo se bál mlhy a vody, někdo zase mléka, někteří měli strach z kožešin a jiní z lidského dechu, a když s někým mluvili, odvraceli se vždycky, a kdekdo měl hrůzu z nožů a vidliček a lžic. Ale když bylo Samuelu Burvallovi čtrnáct roků, tak se dovtípil, nemoc že se přenáší samotným tím slovem, slovem souchotě, a rozhodl se, že on si tohle slovo do těla jaktěživ nepustí, že před jeho hláskami a písmenky jednou provždy zavře uši, že bude svůj sluch a smysly udržovat v čistotě, stejně jako lidé hledí od nákazy očišťovat kožešiny a příbory a vodu a mléko a svůj dech. Takže vždycky když se octl mezi lidmi, byl hned jako na trní, sedával s tvářemi v dlaních, vypadalo to, jako by si hlavu z kdovíja-

10

kého vrtochu pořád podpíral, jako kdyby ji měl hrozitánsky těžkou, a jakmile zmerčil, že se někdo chystá vyslovit to zlověstné a nakažli-vé slovo, zacpal si uši, aby dovnitř nepronikla ani hláska, co vychází z úst, to je od srdce, a právě to taky činí člověka nečistým. Neměl to vůbec lehké, vždyť lidi o souchotích vykládali ustavičně, o čem jiném by spolu taky mluvili, souchotě jako by byly mezi všemi otázkami života a smrti velezáhadou, souchotě byly jako sedm hvězd v andělově pravici. A tak musel být bdělý a opatrný a jako kdyby se stranit lidí, tenhle Samuel Burvall. Ale zdravý byl a silný, a když mu bylo devatenáct a měl jít k odvodu, necítil se v nejmenším nemocný, sekal tehdy akorát ve Vackerlidenu dřevo a do Norsjö sjel na lyžích a doktor, co ho tenkrát prohlížel, mu řekl, že je jako jeden z Davidových bohatýrů, kolem prsou měřil dva lokte a jeden palec navrch, byl jako Eleazar, vážil devadesát pět kilo, samý sval a šlacha. Jenže pak se stalo, co se stát nemělo. Jeden z pánů u odvodu, měl spoustu blýskavých cvočků a hvězd, vzhlédl jen od stolu plného lejster a změřil si Samuela Burvalla a povídá mu no, Burvall, a Samuel se nestačil bránit, naprosto ho to zaskočilo, on měl ten pán beztak hlas, jaký nejde jen tak odrazit, a tenhle jeho hlas pronikl Samuelovi rovnou skrze dlaně, zaburácel: No, Burvall, a souchotě jsi měl? A on cítil, jak ho to slovo zasáhlo jak kulka, jako by mu v uchu prostřelilo díru, a jak se mu ten jed rozlévá do žil a do celého těla, tak teď je se mnou amen, říkal si, a odpověděl tomu pánovi: Souchotě jsem neměl. Zatím ne. A oni ho povolali, chtěli z něj udělat oficíra, šel na I 20 do Umeå. Ale zůstal tam jenom pár týdnů, potom onemocněl, našli mu v plicním vaku vodu a skvrny na obou plicích, a poslali ho zpátky na Storholmträsk. A Staří Burvallové mu do sanatoria pořídili celou výbavu, neměli do kapsy hluboko, obleky a noční košile a novou Bibli a parádní kazajky

11

a vázanky a manžetové knoflíčky dostal, vždyť už to taky dobře znali, co se v takovém sanatoriu sluší a patří, a Sofia Lundströmová z Åmträsku se s ním přišla rozžehnat. Chodili spolu do školy, ona a Samuel, mezi těmi dvěma to bylo jisté, a to je Staří Burvallové raději nechali o samotě, protože i to už dobře znali, co to je, takové loučení. Dva roky byl pryč. A když se vrátil domů, byl zdráv, kůži měl bílou a zkraje navíc mluvil jako kniha a hodně ho ubylo, ale byl zdráv. A Staří Burvallové řekli: nu co, jen když se zase bude mít k práci. Ale on jim řekl: Proč bych pořád jenom dřel a lopotil se? Život není samá práce, pracovat není totéž co žít. No něco takového Staří Burvallové jaktěživi neslyšeli, žít přece znamená dřít a nijak se nešetřit, jenže on jim ze všech dětí zůstal jediný a Starý Burvall měl sám pásový opar a srdce mu začínalo dělat neplechu, mnoho času už mu asi nezbývalo.

Vždyť já vím, že už jste o Samuelu Burvallovi ledacos slyšeli, že už beztak všichni víte, jak to bylo dál, jenže já ho hodlám vyzvednout, já ho tu teď vynesu a osvítím, aby se vám ozřejmil sám smysl, já z něho udělám kázání.

A on Starým pravil: Tohle už se nikdy nesmí stát, to slovo, co mě tenkrát zasáhlo a naka-zilo mě, to už mi nikdy nesmí přijít na uši, budu se mít na pozoru, aby mě už nikdy nelapilo do svých spárů. A jakpak to prosím tebe provedeš, ptali se Staří, vždyť je to slovo úplně hlavní, lidi ho říkají dennodenně, kdekdo o ničem jiném mluvit ani neumí. A Starý Burvall vzpomněl dopis Římanům: Myslíš si snad, člověče, že ty ujdeš soudu Božímu?

10

kého vrtochu pořád podpíral, jako kdyby ji měl hrozitánsky těžkou, a jakmile zmerčil, že se někdo chystá vyslovit to zlověstné a nakažli-vé slovo, zacpal si uši, aby dovnitř nepronikla ani hláska, co vychází z úst, to je od srdce, a právě to taky činí člověka nečistým. Neměl to vůbec lehké, vždyť lidi o souchotích vykládali ustavičně, o čem jiném by spolu taky mluvili, souchotě jako by byly mezi všemi otázkami života a smrti velezáhadou, souchotě byly jako sedm hvězd v andělově pravici. A tak musel být bdělý a opatrný a jako kdyby se stranit lidí, tenhle Samuel Burvall. Ale zdravý byl a silný, a když mu bylo devatenáct a měl jít k odvodu, necítil se v nejmenším nemocný, sekal tehdy akorát ve Vackerlidenu dřevo a do Norsjö sjel na lyžích a doktor, co ho tenkrát prohlížel, mu řekl, že je jako jeden z Davidových bohatýrů, kolem prsou měřil dva lokte a jeden palec navrch, byl jako Eleazar, vážil devadesát pět kilo, samý sval a šlacha. Jenže pak se stalo, co se stát nemělo. Jeden z pánů u odvodu, měl spoustu blýskavých cvočků a hvězd, vzhlédl jen od stolu plného lejster a změřil si Samuela Burvalla a povídá mu no, Burvall, a Samuel se nestačil bránit, naprosto ho to zaskočilo, on měl ten pán beztak hlas, jaký nejde jen tak odrazit, a tenhle jeho hlas pronikl Samuelovi rovnou skrze dlaně, zaburácel: No, Burvall, a souchotě jsi měl? A on cítil, jak ho to slovo zasáhlo jak kulka, jako by mu v uchu prostřelilo díru, a jak se mu ten jed rozlévá do žil a do celého těla, tak teď je se mnou amen, říkal si, a odpověděl tomu pánovi: Souchotě jsem neměl. Zatím ne. A oni ho povolali, chtěli z něj udělat oficíra, šel na I 20 do Umeå. Ale zůstal tam jenom pár týdnů, potom onemocněl, našli mu v plicním vaku vodu a skvrny na obou plicích, a poslali ho zpátky na Storholmträsk. A Staří Burvallové mu do sanatoria pořídili celou výbavu, neměli do kapsy hluboko, obleky a noční košile a novou Bibli a parádní kazajky

11

a vázanky a manžetové knoflíčky dostal, vždyť už to taky dobře znali, co se v takovém sanatoriu sluší a patří, a Sofia Lundströmová z Åmträsku se s ním přišla rozžehnat. Chodili spolu do školy, ona a Samuel, mezi těmi dvěma to bylo jisté, a to je Staří Burvallové raději nechali o samotě, protože i to už dobře znali, co to je, takové loučení. Dva roky byl pryč. A když se vrátil domů, byl zdráv, kůži měl bílou a zkraje navíc mluvil jako kniha a hodně ho ubylo, ale byl zdráv. A Staří Burvallové řekli: nu co, jen když se zase bude mít k práci. Ale on jim řekl: Proč bych pořád jenom dřel a lopotil se? Život není samá práce, pracovat není totéž co žít. No něco takového Staří Burvallové jaktěživi neslyšeli, žít přece znamená dřít a nijak se nešetřit, jenže on jim ze všech dětí zůstal jediný a Starý Burvall měl sám pásový opar a srdce mu začínalo dělat neplechu, mnoho času už mu asi nezbývalo.

Vždyť já vím, že už jste o Samuelu Burvallovi ledacos slyšeli, že už beztak všichni víte, jak to bylo dál, jenže já ho hodlám vyzvednout, já ho tu teď vynesu a osvítím, aby se vám ozřejmil sám smysl, já z něho udělám kázání.

A on Starým pravil: Tohle už se nikdy nesmí stát, to slovo, co mě tenkrát zasáhlo a naka-zilo mě, to už mi nikdy nesmí přijít na uši, budu se mít na pozoru, aby mě už nikdy nelapilo do svých spárů. A jakpak to prosím tebe provedeš, ptali se Staří, vždyť je to slovo úplně hlavní, lidi ho říkají dennodenně, kdekdo o ničem jiném mluvit ani neumí. A Starý Burvall vzpomněl dopis Římanům: Myslíš si snad, člověče, že ty ujdeš soudu Božímu?

12

Ale Samuel udělal všechno, jak si usmyslel, jak si to pěkně propo-čítal ještě v sanatoriu, v Gumbodě pořídil dřevo a v Norsjö hřebíky a železnou rouru a v Lycksele takové okno, co nešlo otvírat, a veškeré stavění zastal sám, jen aby to všechno bylo po jeho, stavěl důkladně a nešlo mu to vůbec nejhůř, a od Starých si nedal říct. A přišla za ním Sofia Lundströmová, když byl ještě v sanatoriu, psali si dopisy, a řekla mu: Co nevidět z tebe zas bude pořádný chlap, Samueli, co nevidět budeš jako Goliáš, co nevidět můžeš převzít hos-podářství, co nevidět už budeš žít na svém. A on hned pochopil, jak to Sofia myslí. Proč mi strojíš léčku? řekl. Síla a hospodářství a žít na svém, to nic není, to je vedle života samého jen vítr. Život je třeba dotkat až do konce, řekla ona. Nemůžeš stavy nechat stát ladem. Jest řečeno: Budeme spolu žít a spolu zemřeme. Ale umírat se nemá zbytečně, řekl on. Já jsem byl blízek smrti, Sofie. Být mrtvý je být jako voda. Ale už jsi přece zdráv, řekla ona. Ta nemoc už tě přece pustila. Ta útrapa. Ta slabost. A viděla, jak ho její slova vyděsila, jak při nich zavřel oči a rty se mu zachvěly, bál se, že jen tak lehkovážně a mimochodem řekne ono slovo, a když tohle viděla, cítila, že by se z toho snad mohla i rozbrečet. Nikdy ti neřeknu nic, co bys nesnesl, řekla. Ani jediné slovíčko. Nejsem žádná rozmařilá citlivka, řekl. Jenom nesnesu nákazu. Já vím, řekla ona. Kdybys jen snesl tu nákazu. No, řekl. To bych to hospodářství býval převzal. To bych tě býval chtěl, Sofie. Ale takhle, řekla. No, řekl. Ale takhle. A potom řekl: Ale mluvit spolu přece můžeme. Mluvit s tebou chci pořád.

13

A přestěhoval se do komůrky na půdě, zateplil si tam stěny a zasadil okno, co nešlo otvírat, a nahoře nad schody měl ve stěně díru, tou si bral jídlo, které mu doma vždycky uvařili a děvečka mu ho tam nosila, jmenovala se Eline a byla z Kvavisträsku, a taky tam, tam do té díry, vždycky večer a ráno postavil kbelík, aby ho vynesli, na řád on si potrpěl, byl jako hodinky. A spustil tu železnou rouru, byla jednopalcová, spustil ji od hlav svojí postele až do světnice, tak aby ústila u pece, takže když někdo seděl na lavici, mohl mluvit přímo do ní. Taky jsem měl takhle jednou nutkání mu domlouvat, kázal jsem tehdy v Lillholmträsku a to je tam poblíž, a řekl jsem mu Samueli, Samueli, milosrdenství, pokoj a láska ať se ti rozhojní, to bylo z Judova dopisu, ale on mě neslyšel, vůbec neodpověděl, možná měl zrovna v rouře špunt. Tou rourou on mluvil s Hannou, svojí mámou, Hannou Burvallovou, a se Sofií. Ale s cizími nikdy.

A lidi se hodně ptají, co že to tam nahoře vlastně dělal, co tam v té půdní komůrce celé ty roky prováděl, jak se mu vedlo. A já vám to povím: Žil. Žil v bezpečí. Uchovával sám sebe.

Když uplynuly dva roky, umřel Starý Burvall, a Hanna Samuelovi do roury řekla: táta dneska v noci umřel. No, řekl tehdy. Já jsem mu to viděl na očích. Že už mu moc času nezbývá. Vždyť už je to přes dva roky, cos ho viděl naposled, řekla mu Hanna. Co jsou dva roky, pravil on. Dva roky jsou jako vánek pouhý. Kamna ve stáji přezdil, řekla Hanna. A dříví na zimu naštípal.

12

Ale Samuel udělal všechno, jak si usmyslel, jak si to pěkně propo-čítal ještě v sanatoriu, v Gumbodě pořídil dřevo a v Norsjö hřebíky a železnou rouru a v Lycksele takové okno, co nešlo otvírat, a veškeré stavění zastal sám, jen aby to všechno bylo po jeho, stavěl důkladně a nešlo mu to vůbec nejhůř, a od Starých si nedal říct. A přišla za ním Sofia Lundströmová, když byl ještě v sanatoriu, psali si dopisy, a řekla mu: Co nevidět z tebe zas bude pořádný chlap, Samueli, co nevidět budeš jako Goliáš, co nevidět můžeš převzít hos-podářství, co nevidět už budeš žít na svém. A on hned pochopil, jak to Sofia myslí. Proč mi strojíš léčku? řekl. Síla a hospodářství a žít na svém, to nic není, to je vedle života samého jen vítr. Život je třeba dotkat až do konce, řekla ona. Nemůžeš stavy nechat stát ladem. Jest řečeno: Budeme spolu žít a spolu zemřeme. Ale umírat se nemá zbytečně, řekl on. Já jsem byl blízek smrti, Sofie. Být mrtvý je být jako voda. Ale už jsi přece zdráv, řekla ona. Ta nemoc už tě přece pustila. Ta útrapa. Ta slabost. A viděla, jak ho její slova vyděsila, jak při nich zavřel oči a rty se mu zachvěly, bál se, že jen tak lehkovážně a mimochodem řekne ono slovo, a když tohle viděla, cítila, že by se z toho snad mohla i rozbrečet. Nikdy ti neřeknu nic, co bys nesnesl, řekla. Ani jediné slovíčko. Nejsem žádná rozmařilá citlivka, řekl. Jenom nesnesu nákazu. Já vím, řekla ona. Kdybys jen snesl tu nákazu. No, řekl. To bych to hospodářství býval převzal. To bych tě býval chtěl, Sofie. Ale takhle, řekla. No, řekl. Ale takhle. A potom řekl: Ale mluvit spolu přece můžeme. Mluvit s tebou chci pořád.

13

A přestěhoval se do komůrky na půdě, zateplil si tam stěny a zasadil okno, co nešlo otvírat, a nahoře nad schody měl ve stěně díru, tou si bral jídlo, které mu doma vždycky uvařili a děvečka mu ho tam nosila, jmenovala se Eline a byla z Kvavisträsku, a taky tam, tam do té díry, vždycky večer a ráno postavil kbelík, aby ho vynesli, na řád on si potrpěl, byl jako hodinky. A spustil tu železnou rouru, byla jednopalcová, spustil ji od hlav svojí postele až do světnice, tak aby ústila u pece, takže když někdo seděl na lavici, mohl mluvit přímo do ní. Taky jsem měl takhle jednou nutkání mu domlouvat, kázal jsem tehdy v Lillholmträsku a to je tam poblíž, a řekl jsem mu Samueli, Samueli, milosrdenství, pokoj a láska ať se ti rozhojní, to bylo z Judova dopisu, ale on mě neslyšel, vůbec neodpověděl, možná měl zrovna v rouře špunt. Tou rourou on mluvil s Hannou, svojí mámou, Hannou Burvallovou, a se Sofií. Ale s cizími nikdy.

A lidi se hodně ptají, co že to tam nahoře vlastně dělal, co tam v té půdní komůrce celé ty roky prováděl, jak se mu vedlo. A já vám to povím: Žil. Žil v bezpečí. Uchovával sám sebe.

Když uplynuly dva roky, umřel Starý Burvall, a Hanna Samuelovi do roury řekla: táta dneska v noci umřel. No, řekl tehdy. Já jsem mu to viděl na očích. Že už mu moc času nezbývá. Vždyť už je to přes dva roky, cos ho viděl naposled, řekla mu Hanna. Co jsou dva roky, pravil on. Dva roky jsou jako vánek pouhý. Kamna ve stáji přezdil, řekla Hanna. A dříví na zimu naštípal.

14

A na mezi u Elofa postavil nový plot. A odrodil Perlu, když už to vypadalo, že chudinka pojde. A nové schůdky do sklepa postavil. A v Lycksele vyměnil koně. A do stavů dal nová brda. A ze studně odsekával led. Tohle všechno on dělal ty poslední dva roky, řekla Hanna. No, řekl Samuel, vždyť co mu taky zbývalo. A navíc ho zlobilo to srdce. Pohřbíme ho v neděli. Se mnou nepočítejte, řekl Samuel. Na pohřbech toho lidi namluví. Tož tak. A z toho se Hanně Burvallové udělalo těžko, zůstat na to všechno sama jenom s děvečkou a Samuela nechat sedět na půdě. Ale on ji utěšil. Vždyť jsem pořád tady, v komoře. Když nebudeš moct v noci spát nebo budeš mít bolení nebo si budeš chtít s někým popovídat, máš mě tu. No, řekla ona. Aspoň že vždycky vím, kde tě najdu. A Eline, jejich děvečky, se lidi vyptávali: jak vypadá, stříhá si vlasy a vousy? A ona odpovídala podle pravdy: nevím. Já mu jen vynáším kbelík a nosím mu jídlo, jí dobře a břicho má v nejlepším pořádku, ale nikdy ho nevidím, od té doby, co se zamkl, ho neviděl nikdo, zamkl se na zámek na dva klíče. A tak tomu taky opravdu bylo: Samuela Burvalla po celá ta léta nikdo neviděl. O nedělích sedávala Sofia Lundströmová v Burvallovic světnici na lavici u pece a rozmlouvala s ním, od poledního kafe do večeře, a poví-dala mu, co všechno dělá a co všechno se doslechla, ale tamtu nemoc nezmínila nikdy, dočista jako by ta pohroma zmizela ze světa, jako by byl s tím neřádem jednou provždy konec, i když zrovna v těch letech umřeli tři Lundgrenové v Avabäcku a jeden Stenlund v Lakaträsku

15

a tři Samuelovi bratranci, a někdy spolu dlouho jen tak mlčeli, bylo to skoro, jako kdyby si tak trochu patřili, ta roura mezi nimi byla jako pouto a jako závazek. A ona taky nikdy nikoho jiného neměla, všichni přece věděli, že je to Sofia od Samuela Burvalla, byli skoro jako muž a žena. A to bylo právě jeho neštěstí.

Jak stojí psáno v Šalamounově Kazateli: Lépe dvěma než jednomu, mají dobrou mzdu ze svého pachtění. A prorok Ámos nám říká: Půjdou spolu dva, jestliže se nedohodli?

Vyptával se jí na všelicos a někdy jí i připadalo, že se vyptává tak pra-podivně, ale měla s ním svatou trpělivost a nikdy mu neřekla: vždyť můžeš vyjít ven a na vlastní oči se přesvědčit, odpovídala, jako by byl doopravdy slepý nebo nemohl vstát z postele. Je z mostu vidět Hadí hora? Kolikže oken to máme v chlívku? Barák Elofa Lindströma má dva komíny, nebo tři? Na které straně cesty má Johan Larsson ten seník? Točí se korouhev na špejcharu, i když fouká od západu? Ten strom hned vedle dřevníku, to je bříza, nebo vrba? Když teď osiky opadají, mají listy žluté, nebo červené? Červené. A když měli u Lundströmů zabijačku, nosívala mu kousek pečeně, pečeně, to bylo jeho. A předčítala mu z kázání, a někdy, když byl svolný obětovat trochu času, dokonce i z postily, z té Lutherovy. A on jí vyprávěl: jestli se vyspal dobře, nebo špatně, o čem v poslední době přemýšlel, o ptácích, které viděl za oknem, o počasí, které za oknem taky viděl, no prostě o všem, co se mu od posledka přihodilo, úplně o všem.

14

A na mezi u Elofa postavil nový plot. A odrodil Perlu, když už to vypadalo, že chudinka pojde. A nové schůdky do sklepa postavil. A v Lycksele vyměnil koně. A do stavů dal nová brda. A ze studně odsekával led. Tohle všechno on dělal ty poslední dva roky, řekla Hanna. No, řekl Samuel, vždyť co mu taky zbývalo. A navíc ho zlobilo to srdce. Pohřbíme ho v neděli. Se mnou nepočítejte, řekl Samuel. Na pohřbech toho lidi namluví. Tož tak. A z toho se Hanně Burvallové udělalo těžko, zůstat na to všechno sama jenom s děvečkou a Samuela nechat sedět na půdě. Ale on ji utěšil. Vždyť jsem pořád tady, v komoře. Když nebudeš moct v noci spát nebo budeš mít bolení nebo si budeš chtít s někým popovídat, máš mě tu. No, řekla ona. Aspoň že vždycky vím, kde tě najdu. A Eline, jejich děvečky, se lidi vyptávali: jak vypadá, stříhá si vlasy a vousy? A ona odpovídala podle pravdy: nevím. Já mu jen vynáším kbelík a nosím mu jídlo, jí dobře a břicho má v nejlepším pořádku, ale nikdy ho nevidím, od té doby, co se zamkl, ho neviděl nikdo, zamkl se na zámek na dva klíče. A tak tomu taky opravdu bylo: Samuela Burvalla po celá ta léta nikdo neviděl. O nedělích sedávala Sofia Lundströmová v Burvallovic světnici na lavici u pece a rozmlouvala s ním, od poledního kafe do večeře, a poví-dala mu, co všechno dělá a co všechno se doslechla, ale tamtu nemoc nezmínila nikdy, dočista jako by ta pohroma zmizela ze světa, jako by byl s tím neřádem jednou provždy konec, i když zrovna v těch letech umřeli tři Lundgrenové v Avabäcku a jeden Stenlund v Lakaträsku

15

a tři Samuelovi bratranci, a někdy spolu dlouho jen tak mlčeli, bylo to skoro, jako kdyby si tak trochu patřili, ta roura mezi nimi byla jako pouto a jako závazek. A ona taky nikdy nikoho jiného neměla, všichni přece věděli, že je to Sofia od Samuela Burvalla, byli skoro jako muž a žena. A to bylo právě jeho neštěstí.

Jak stojí psáno v Šalamounově Kazateli: Lépe dvěma než jednomu, mají dobrou mzdu ze svého pachtění. A prorok Ámos nám říká: Půjdou spolu dva, jestliže se nedohodli?

Vyptával se jí na všelicos a někdy jí i připadalo, že se vyptává tak pra-podivně, ale měla s ním svatou trpělivost a nikdy mu neřekla: vždyť můžeš vyjít ven a na vlastní oči se přesvědčit, odpovídala, jako by byl doopravdy slepý nebo nemohl vstát z postele. Je z mostu vidět Hadí hora? Kolikže oken to máme v chlívku? Barák Elofa Lindströma má dva komíny, nebo tři? Na které straně cesty má Johan Larsson ten seník? Točí se korouhev na špejcharu, i když fouká od západu? Ten strom hned vedle dřevníku, to je bříza, nebo vrba? Když teď osiky opadají, mají listy žluté, nebo červené? Červené. A když měli u Lundströmů zabijačku, nosívala mu kousek pečeně, pečeně, to bylo jeho. A předčítala mu z kázání, a někdy, když byl svolný obětovat trochu času, dokonce i z postily, z té Lutherovy. A on jí vyprávěl: jestli se vyspal dobře, nebo špatně, o čem v poslední době přemýšlel, o ptácích, které viděl za oknem, o počasí, které za oknem taky viděl, no prostě o všem, co se mu od posledka přihodilo, úplně o všem.

16

Jak zlověstně létají vlaštovky. Ale Sofii něco bylo. Když uplynulo pět roků, přiházelo se čas od času, že v neděli nepřišla.

Člověk narozený z ženy má krátký věk, avšak nepokoje do sytosti. Nikdo neví, co nastane; kdo oznámí člověku, jak bude? Není člověka, jenž by měl ducha svého v moci, nezadrží jej.

Jestlipak dneska přijde Sofia, pravil Samuel do roury Hanně. Je přece neděle. To ona nejspíš sedí u stavu a tká, řekla Hanna. Nebo jela za rodinou do Lakabergu. A tebe ona vždycky ví, kde najde. Ale vždyť minulou neděli nic neříkala, odpověděl. Nebo se třeba přestěhovala, řekla Hanna. Je přece volná a nic jí nebrání. Do Lycksele. Nebo do Umeå. Nikdy by ode mě neodešla. Sofia nikdy. Pošetilý jsi, odvětila Hanna. Pošetilý jako malé dítě. Moc toho nevím, jen co je pravda, přiznal. Ale to, co vím, vím zato pořádně. A Sofia měla jako kdyby neklid v duši. Některé neděle by se pořád jenom smála a utahovala si z něj, zrovna jako tenkrát, když ještě chodili do náboženství, jindy byla celá zakřiknutá, nepovídala ani, jaké tká zrovna hadříky, ani že někde rodila jalovice, ani o zásnubních a svateb-ních oznámeních, co jich zase četla v novinách, ani o dětech, co všude v jednom kuse přicházely na svět, říkala většinou jen no, ne, a hlas měla takový slabounký, že musel kolikrát volat Sofie, Sofie pořád dokola. A on se neodvážil se zeptat: proč zníš, Sofie, tak jako zasmušeně? A ona dostala kašel. Byl to ten suchý kašel, ten dráždivý, a bylo slyšet, jak si ústa zakrývá dlaní a jak dýchá opatrně a trhaně, aby ji nezchvátil úplně, a cucala

17

větrové bonbóny, že to bylo cítit až k němu, ale on se neodvážil se zeptat: ty máš, Sofie, kašel? A Hanna mu řekla: Myslím, Samueli, že Sofia nemá sílu. Ale Samuel opáčil: Jen když bude pořádně jíst. Ječnou kaši. A maso. A lidi jí taky říkali: S tím kašlem bys měla něco dělat, Sofie. Měla bys zajet k dokto-rovi. Ale ona o tom nechtěla ani slyšet. Dokud jsem o samotě, vůbec nekašlu, odpovídala. A jen co přijdu mezi lidi, rozkašlu se.

Neboť jak praví Moábka Rút: Nenaléhej na mne, abych tě opustila a vrátila se od tebe. Kamkoli půjdeš, půjdu, kdekoli zůstaneš, zůstanu. Tvůj lid bude mým lidem a tvůj Bůh mým Bohem. Kde umřeš ty, umřu i já a tam budu pochována. Ať se mnou Hospodin udělá, co chce! Rozdělí nás od sebe jen smrt.

A Lundströmovým z Åmträsku nakonec nezbývalo než pořídit si děvečku, i když na to vlastně neměli, vždyť jim patřil jen kouštíček lesa a jenom čtyři kravky, ale když Sofia najednou tak zeslábla. Musela kolikrát polehávat i za bílého dne, jenom si na chviličku zdřímnu, říkala vždycky, a měla rudé skvrny na tvářích a kapesník jakoby tečkovaný od zrezlého železa a přestala chodit s ženskými šít. No a bylo vcelku nabíledni, co že to má Sofia za slabost, co ji to postihlo za neduh, čím že to trpí. O neděli se ale většinou stejně vypravila na Storholmträsk, Starý Lundström ji vždycky svezl, říkával: aspoň mi Hanna udělá kafíčko, však ona si ráda poklábosí, je tam pořád jako kdyby sama. Takže tam, Sofie, pořídíme oba, ty i já.

16

Jak zlověstně létají vlaštovky. Ale Sofii něco bylo. Když uplynulo pět roků, přiházelo se čas od času, že v neděli nepřišla.

Člověk narozený z ženy má krátký věk, avšak nepokoje do sytosti. Nikdo neví, co nastane; kdo oznámí člověku, jak bude? Není člověka, jenž by měl ducha svého v moci, nezadrží jej.

Jestlipak dneska přijde Sofia, pravil Samuel do roury Hanně. Je přece neděle. To ona nejspíš sedí u stavu a tká, řekla Hanna. Nebo jela za rodinou do Lakabergu. A tebe ona vždycky ví, kde najde. Ale vždyť minulou neděli nic neříkala, odpověděl. Nebo se třeba přestěhovala, řekla Hanna. Je přece volná a nic jí nebrání. Do Lycksele. Nebo do Umeå. Nikdy by ode mě neodešla. Sofia nikdy. Pošetilý jsi, odvětila Hanna. Pošetilý jako malé dítě. Moc toho nevím, jen co je pravda, přiznal. Ale to, co vím, vím zato pořádně. A Sofia měla jako kdyby neklid v duši. Některé neděle by se pořád jenom smála a utahovala si z něj, zrovna jako tenkrát, když ještě chodili do náboženství, jindy byla celá zakřiknutá, nepovídala ani, jaké tká zrovna hadříky, ani že někde rodila jalovice, ani o zásnubních a svateb-ních oznámeních, co jich zase četla v novinách, ani o dětech, co všude v jednom kuse přicházely na svět, říkala většinou jen no, ne, a hlas měla takový slabounký, že musel kolikrát volat Sofie, Sofie pořád dokola. A on se neodvážil se zeptat: proč zníš, Sofie, tak jako zasmušeně? A ona dostala kašel. Byl to ten suchý kašel, ten dráždivý, a bylo slyšet, jak si ústa zakrývá dlaní a jak dýchá opatrně a trhaně, aby ji nezchvátil úplně, a cucala

17

větrové bonbóny, že to bylo cítit až k němu, ale on se neodvážil se zeptat: ty máš, Sofie, kašel? A Hanna mu řekla: Myslím, Samueli, že Sofia nemá sílu. Ale Samuel opáčil: Jen když bude pořádně jíst. Ječnou kaši. A maso. A lidi jí taky říkali: S tím kašlem bys měla něco dělat, Sofie. Měla bys zajet k dokto-rovi. Ale ona o tom nechtěla ani slyšet. Dokud jsem o samotě, vůbec nekašlu, odpovídala. A jen co přijdu mezi lidi, rozkašlu se.

Neboť jak praví Moábka Rút: Nenaléhej na mne, abych tě opustila a vrátila se od tebe. Kamkoli půjdeš, půjdu, kdekoli zůstaneš, zůstanu. Tvůj lid bude mým lidem a tvůj Bůh mým Bohem. Kde umřeš ty, umřu i já a tam budu pochována. Ať se mnou Hospodin udělá, co chce! Rozdělí nás od sebe jen smrt.

A Lundströmovým z Åmträsku nakonec nezbývalo než pořídit si děvečku, i když na to vlastně neměli, vždyť jim patřil jen kouštíček lesa a jenom čtyři kravky, ale když Sofia najednou tak zeslábla. Musela kolikrát polehávat i za bílého dne, jenom si na chviličku zdřímnu, říkala vždycky, a měla rudé skvrny na tvářích a kapesník jakoby tečkovaný od zrezlého železa a přestala chodit s ženskými šít. No a bylo vcelku nabíledni, co že to má Sofia za slabost, co ji to postihlo za neduh, čím že to trpí. O neděli se ale většinou stejně vypravila na Storholmträsk, Starý Lundström ji vždycky svezl, říkával: aspoň mi Hanna udělá kafíčko, však ona si ráda poklábosí, je tam pořád jako kdyby sama. Takže tam, Sofie, pořídíme oba, ty i já.

18

Tenkrát naposledy, bylo to v květnu a sněhu už bylo pomálu, ten-krát ji Lundström zabalil do kožešin a musel ji nosit, už nemohla ani na nohy, toho jara jí bylo zrovna třicet dva, Samuel bydlel na půdě sedmým rokem, a Starý Lundström ji přinesl do světnice a posadil ji na lavici a vymotal ji z kožešin. A Samuela přepadla taková tíseň a takový strach, že u roury stěží vydržel, cvakal zuby a třásl se po celém těle, poznal to po hlase, že Sofia je dočista mimo sebe, pochopil, že může vypustit duši, jen aby si s ním mohla chvilku povídat, pro slova se jí nedostávalo vzduchu, vždyť ona umře, řekl si, ona mě opustí. A řekl: Ty už jsi, Sofie, ostříhala ovce? Bať, ovcí už jsme ostříhali. A bochníky jsi napekla? Napekla. I bochníky, i placky. A co jarní gruntování? Co chalupa? Však právě gruntujem. Brzy budeme mít vygruntováno. A co zabijačka, jarní zabijačka? Porazili jsme prasata. A dvě roční jehňata navrch. Pomni, aby ses neudřela, Sofie. Pomni, aby ses nestrachoval, Samueli. Máme teď přece děvečku. Strachování ty neuneseš, strachování je kolikrát jako nemoc. A co Staří? Posílají ti výslužku. Sušené jehněčí. A potom ulehla na dva týdny, doma v Åmträsku, a Staří Lundströ-mové směli konečně zajet pro doktora a doktor jí dal opiový prášek a prohlásil, že prodělala krizi, ale že už bude beztak na všechno pozdě, a běda jim, že pro pomoc nešli dřív. Jak může být věda ku prospěchu tam, kde člověk dosud spoléhá na své pofiderní síly.

1�

Ale popravdě bylo pozdě už nějaký ten rok, neřkuli odjakživa, a kdo ví koneckonců jistě, jestli chtěla doopravdy žít. Když se Hanna, Burvallova Hanna, dozvěděla, že Sofia umřela, Starý Lundström jí to přišel povědět, řekla si: nedá se svítit, někdo mu to říct musí a já už jsem teď na světě jediná, kdo mu vůbec může něco říct. A tak se šla posadit na lavici a hodnou chvíli jen tak seděla a přidržovala se předpecí a pak řekla Eline, jejich děvečce, že běž ven, Eline, běž ven a podívej se, jestli se telata drží v ohradě, byla samou hrůzou jako ochrnutá ve tváři, otvírání rtů bolest nekrotí, a předklonila se a zvolala Samueli, Samueli. A on odpověděl: Tu jsem. A pak to řekla: Sofia umřela. Umřela dneska v noci. A on na to nic neříkal, v rouře bylo naprosté ticho, neozýval se ani jeho dech, a tehdy to řekla podruhé: Sofia dneska v noci umřela. A on to jistě slyšel, ale slyšet a rozumět není totéž, chvilku to trvalo, než se do něj ta slova prokousala, bylo to, jako když se do člověka vláme horečka, pomyslel si: teď zrovna přicházím o rozum, bylo v něm černo jak noc a musel se zachytit ústí roury, aby se neskácel, a pomyslel si: vždyť jsem s ní mluvil, vždyť jsem s ní mluvil každičkou neděli, vždyť jsem s ní mluvil ještě před pár týdny, smrt přece nemůže jenom tak nakráčet, vždyť zrovna gruntovala. Ale po čase uznal, že je to určitě všechno pravda, proč by si Hanna vymýšlela něco takového, a Sofia už byla nejspíš dávno nemocná, ten její suchý kašel, a jak se jí ztěžka dýchalo, a vzpomněl si, že si přece říkal, že ho opustí, říkal si to tak napůl, ale nikdy se neodvážil zeptat se jí, nechtěl se zeptat a riskovat tím život, kdyby se jí býval aspoň zeptal, a pak si pomyslel:

18

Tenkrát naposledy, bylo to v květnu a sněhu už bylo pomálu, ten-krát ji Lundström zabalil do kožešin a musel ji nosit, už nemohla ani na nohy, toho jara jí bylo zrovna třicet dva, Samuel bydlel na půdě sedmým rokem, a Starý Lundström ji přinesl do světnice a posadil ji na lavici a vymotal ji z kožešin. A Samuela přepadla taková tíseň a takový strach, že u roury stěží vydržel, cvakal zuby a třásl se po celém těle, poznal to po hlase, že Sofia je dočista mimo sebe, pochopil, že může vypustit duši, jen aby si s ním mohla chvilku povídat, pro slova se jí nedostávalo vzduchu, vždyť ona umře, řekl si, ona mě opustí. A řekl: Ty už jsi, Sofie, ostříhala ovce? Bať, ovcí už jsme ostříhali. A bochníky jsi napekla? Napekla. I bochníky, i placky. A co jarní gruntování? Co chalupa? Však právě gruntujem. Brzy budeme mít vygruntováno. A co zabijačka, jarní zabijačka? Porazili jsme prasata. A dvě roční jehňata navrch. Pomni, aby ses neudřela, Sofie. Pomni, aby ses nestrachoval, Samueli. Máme teď přece děvečku. Strachování ty neuneseš, strachování je kolikrát jako nemoc. A co Staří? Posílají ti výslužku. Sušené jehněčí. A potom ulehla na dva týdny, doma v Åmträsku, a Staří Lundströ-mové směli konečně zajet pro doktora a doktor jí dal opiový prášek a prohlásil, že prodělala krizi, ale že už bude beztak na všechno pozdě, a běda jim, že pro pomoc nešli dřív. Jak může být věda ku prospěchu tam, kde člověk dosud spoléhá na své pofiderní síly.

1�

Ale popravdě bylo pozdě už nějaký ten rok, neřkuli odjakživa, a kdo ví koneckonců jistě, jestli chtěla doopravdy žít. Když se Hanna, Burvallova Hanna, dozvěděla, že Sofia umřela, Starý Lundström jí to přišel povědět, řekla si: nedá se svítit, někdo mu to říct musí a já už jsem teď na světě jediná, kdo mu vůbec může něco říct. A tak se šla posadit na lavici a hodnou chvíli jen tak seděla a přidržovala se předpecí a pak řekla Eline, jejich děvečce, že běž ven, Eline, běž ven a podívej se, jestli se telata drží v ohradě, byla samou hrůzou jako ochrnutá ve tváři, otvírání rtů bolest nekrotí, a předklonila se a zvolala Samueli, Samueli. A on odpověděl: Tu jsem. A pak to řekla: Sofia umřela. Umřela dneska v noci. A on na to nic neříkal, v rouře bylo naprosté ticho, neozýval se ani jeho dech, a tehdy to řekla podruhé: Sofia dneska v noci umřela. A on to jistě slyšel, ale slyšet a rozumět není totéž, chvilku to trvalo, než se do něj ta slova prokousala, bylo to, jako když se do člověka vláme horečka, pomyslel si: teď zrovna přicházím o rozum, bylo v něm černo jak noc a musel se zachytit ústí roury, aby se neskácel, a pomyslel si: vždyť jsem s ní mluvil, vždyť jsem s ní mluvil každičkou neděli, vždyť jsem s ní mluvil ještě před pár týdny, smrt přece nemůže jenom tak nakráčet, vždyť zrovna gruntovala. Ale po čase uznal, že je to určitě všechno pravda, proč by si Hanna vymýšlela něco takového, a Sofia už byla nejspíš dávno nemocná, ten její suchý kašel, a jak se jí ztěžka dýchalo, a vzpomněl si, že si přece říkal, že ho opustí, říkal si to tak napůl, ale nikdy se neodvážil zeptat se jí, nechtěl se zeptat a riskovat tím život, kdyby se jí býval aspoň zeptal, a pak si pomyslel:

20

Teď už to nemá význam. Teď už je všemu konec. Nač mám být s životem svázaný jako dítě v lůně, teď už se žádného slova nebojím. A tak přiložil ústa k rouře a zvolal ve svém zoufalství, zvolal tak silně, že to Hanně zadunělo celou světnicí: To souchotě? To si ji, Sofii, odnesly souchotě? A Hanna pravila: Jo. Souchotě. Eline se zatím vrátila a po chvíli slyšely, jak Samuel odemyká, odemkl oběma klíči, a jak schází dolů po schodech, šel pomalu a toporně, dupal jako Starý Burvall poslední roky před smrtí, a pak sešel až k nim, vousy měl zastrčené do kalhot a vlasy mu sahaly až na záda, a vstoupil a Hanna mu pohlédla do tváře, jak ten zestárl, jak ten byl zpustošený. A pomyslela si: Teď přestane bojovat, oči se mu lesknou, je celý bez sebe, zároveň odsouzený i osvobozený. A pravila mu: Souchotě jsou jenom nemoc, Samueli. Někdo z nich umře, někdo ne. Ale buď jak buď jsou jenom nemoc.

Ano. A král Šalamoun praví: Nitro člověka se sytí ovocem úst, sytí je úroda rtů. Neb v moci jazyka je život i smrt.

20

Teď už to nemá význam. Teď už je všemu konec. Nač mám být s životem svázaný jako dítě v lůně, teď už se žádného slova nebojím. A tak přiložil ústa k rouře a zvolal ve svém zoufalství, zvolal tak silně, že to Hanně zadunělo celou světnicí: To souchotě? To si ji, Sofii, odnesly souchotě? A Hanna pravila: Jo. Souchotě. Eline se zatím vrátila a po chvíli slyšely, jak Samuel odemyká, odemkl oběma klíči, a jak schází dolů po schodech, šel pomalu a toporně, dupal jako Starý Burvall poslední roky před smrtí, a pak sešel až k nim, vousy měl zastrčené do kalhot a vlasy mu sahaly až na záda, a vstoupil a Hanna mu pohlédla do tváře, jak ten zestárl, jak ten byl zpustošený. A pomyslela si: Teď přestane bojovat, oči se mu lesknou, je celý bez sebe, zároveň odsouzený i osvobozený. A pravila mu: Souchotě jsou jenom nemoc, Samueli. Někdo z nich umře, někdo ne. Ale buď jak buď jsou jenom nemoc.

Ano. A král Šalamoun praví: Nitro člověka se sytí ovocem úst, sytí je úroda rtů. Neb v moci jazyka je život i smrt.

Torgny Lindgren

SOUCHOTĚ A JINÁ SLOVAZe švédského originálu Berättelserna,

vydaného nakladatelstvím Norstedts ve Stockholmu roku 2003,sestavila, přeložila a opatřila doslovem Anežka Kuzmičová.

Obálka a grafická úprava Saša Švolíková.Odpovědná redakce Ondřej Vimr.

Sazba Dan Šlosar.Vytiskla Těšínská tiskárna, a. s., Český Těšín.

Vydalo Nakladatelství Vakát, s. r. o.,Tkalcovská 874/3a, 602 00 Brno,roku 2008 jako svou 5. publikaci.

První vydání.184 stran.

www.vakat.czredakce@vakat.cz

Knihy nakladatelství Vakát distribuuje firma KOSMAS,

objednat si je lze také v internetovém obchoděwww.kosmas.cz.

Torgny Lindgren

SOUCHOTĚ A JINÁ SLOVAZe švédského originálu Berättelserna,

vydaného nakladatelstvím Norstedts ve Stockholmu roku 2003,sestavila, přeložila a opatřila doslovem Anežka Kuzmičová.

Obálka a grafická úprava Saša Švolíková.Odpovědná redakce Ondřej Vimr.

Sazba Dan Šlosar.Vytiskla Těšínská tiskárna, a. s., Český Těšín.

Vydalo Nakladatelství Vakát, s. r. o.,Tkalcovská 874/3a, 602 00 Brno,roku 2008 jako svou 5. publikaci.

První vydání.184 stran.

www.vakat.czredakce@vakat.cz

Knihy nakladatelství Vakát distribuuje firma KOSMAS,

objednat si je lze také v internetovém obchoděwww.kosmas.cz.