Ve Sluzbach Krale

8/18/2019 Ve Sluzbach Krale

1/243


2/243


3/243

Př eložila Miloslava Lázňovská

Copyright @ as per XO Editions, France, 2005All rights reservedTranslation @ Miloslava Lázňovská, 2007Copyright of the Czech edition @ Euromedia Group, k. s., 2007

ISBN 978-80-242-1789-5


4/243

1.

„Kdo jsem, matko?“„Jsi anděl,“ odpověděla Cecily a pilně šněrovala naleštěné Maryiny boty.

Toho dne, 8. dubna 1686, př ijala sedmiletá dívenka toto tvrzení spochybovačným výrazem. Stála př ed velkým toaletním zrcadlem, které bylosamá černá tečka a už dost opotř ebované, a zkoumala otáčivým pohybemdrobných boků své oblečení ze všech stran a sama sobě se nelíbila.

Zrcadlo jí ukazovalo obraz bytosti neurčitého pohlaví. Ryšavé, kučeravévlasy byly tak špatně ostř íhané, že některé prameny jí padaly na šíji nebotrčely na hlavě, zatímco jiné se houpaly kolem propadlých, pihami posetýchtvář í až k orlímu nosíku. Ústa byla ještě dětská a tmavý pohled zdůrazňoval

jejich kř ehkost.

Mary se několikrát stalo, že si v dívčích šatech, které jí matka př ešila zesvých vlastních už př íliš opotř ebovaných oděvů, př ipadala roztomilá. Vtomto oblečení, které ji matka už několik měsíců nutila nosit, to ale nebylomoc vidět.

„Jsem dívka, nebo chlapec?“ ptala se dál.Cecily se vesele rozesmála.„Andělé nemají pohlaví, miláčku! Jsi malé děvčátko v chlapeckých

šatech, Mary. Ale to musí zůstat naším tajemstvím. Nechtěla bys př eci, abyurozená společnost, kam máme namí ř eno, tvou ubohou matku znovu

zavrhla.“„Ne, matko,“ odpovědělo dítě s pochopením.Cecily veř ejně př edváděla tenhle andělský zjev, který nikomu

nedovoloval, aby snad odporoval jejím př edstavám, a vždy získal všechny na její stranu. Když byla mladá, byla krásná. Kdyby její tvář nepoznamenalapř etrvávající zádumčivost, která př edčasně vyhloubila vrásky na její mléčně bílé pleti, mohla i př es svoji vyhublost stále budit dojem, že je krasavice.

Klekla si př ed Mary na podlahu pokoje, který si v malém londýnskémhostinci na týden pronajaly.

„Díky tomuto tajemství vykonáme my dvě veliké věci. Věř íš mi, že ano,Mary?“

Mary př ikývla. Cecily se vždy dalo věř it, protože Cecily vždycky věř ilatomu, o co usilovala. Věř ila dokonce i svým největším omylům.

Protože si v tichu, které nastalo, musela všimnout, že její dceru př epadly jisté pochybnosti, př itáhla ji Cecily k sobě a vybídla ji, aby se posadila vedlení na železnou postel, která kromě truhlice a rozviklaného stolu tvoř ila jedinézař ízení celé místnosti. I když vážily jen málo, matrace ze slámy se pod nimiprohnula a opotř ebovaná pokrývka se shrnula.

„Už nejsi dítě, Mary,“ ř ekla a tiskla ji ruce „Až doposud jsem ti mohlanabídnout jen špinavé pokoje, k večeř i víc brambor než masa a záplatované


5/243

šaty. To není to, o čem jsem pro tebe snila, ale co s tím zmůžu? Narodila jsem se prokletá, milé dítě. Jako stvoř ená k milování, ale jakým způsobem?“

Mary se k ní schoulila a kvůli př íjemnému pocitu, který jí působilo teplo,potlačila unavený povzdech. Cecily si znovu, pokolikáté už, začala vylévatsrdce.

Znala tu historii už nazpaměť. Když byla menší, často společně se svoumatkou plakala nad jejím neštěstím. Dnes měla Cecily pravdu. Př íliš vyrostla,poznala př íliš zármutku, než aby ještě mohla mít soucit. Cecily neustálekolísala mezi euforií a depresí. Mary je s ní každodenně prožívala. Teď ji aletakové extrémy popouzely.

Př ece však mlčela a nechala své myšlenky toulat se v rytmu pomaléhokolébání matčiných paží. Ta jí zatím lí čila, stejně jako svým chvilkovýmmilencům, historii svého zoufalství.

John Read, mladší syn bohatého londýnského rejdař e, okouzlený krásou

a půvabem Cecily, se s ní, proti vůli svých rodičů, oženil. Readovi doufali, že jejich syn uzavř e sňatek, který by prospěl jejich obchodu. Cecily v jejichočích nenalezla milost. Byla jen sirotek nízkého původu, kterého př ijal posmrti rodičů strýc, tehdy už letitý námoř ník a rybář , který neměl prostř edkyna to, aby jí poskytl cokoli jiného než svoji náklonnost. Protože se jejímanžel odvážil odporovat rodičovskému zákazu, rodiče se ho zř ekli avydědili ho.

John Read, který se tak ocitl zcela bez prostř edků, se stal námoř níkem,aby mohl zajistit živobytí pro svou manželku a dítě, které mu brzy dala.

Narodil se jim neduživý a stejně jako Cecily ryšavý syn Mary Oliver, kteréhorodina Readů odmítla př ijmout.Nicméně byli po celý jeden rok šťastní a nijak nelitovali svého

bláznivého skutku. Potom loď, na kterou se John nechal najmout, odplula doZápadní Indie a na moř i se potopila. Cecily držela smutek. Nešťastná seuchýlila ke svému strýci, který o několik měsíců pozdě ji také zemř el. Cecilyse tedy pokusila proniknout k Readovým a získat si jejich náklonnost. Setkalase však jen s opovržením.

Uběhly další dva roky. Cecily získala místo pokojské a to jí umožnilo

zajistit živobytí pro sebe i svého syna. Pak potkala dalšího námoř níka,kterého chtěla milovat. Místo slibovaného sňatku mu porodila druhé dítě.Byla to dcera, kterou Cecily pokř tila Mary Jane. Jednoho rána odešel a už sevíckrát nevrátil. Nikdo, dokonce ani kapitán lodi, na které se plavil, nevěděl,co se s ním mohlo stát.

Cecily, která odmítala uvěř it, že ji opustil; si př edstavovala, že je mrtvý,že ho zabili lupiči. V uličkách Londýna byl totiž život běžné platidlo, protožeprávě sem se soustř edila všechny bída Anglie a vládlo tu právo silně jšího.

Aby zapomněla, odjela Cecily se svými pány do malého městečka Hull,

kde skryla svou hanbu.Po smrti Mary Oliviera, který zemř e] za deštivé zimy na horečku, upadlaCecily do deprese, neschopná dále snášet tíhu nemilosrdného ř ízení osudu. I


6/243

když byli její páni chápaví a trpěliví, nechala se nakonec pro nedbalostpropustit. Odešla se svou dcerkou zpátky do Londýna a živoř ily zeskromných úspor, které měla.

Když se náhodou dozvěděla o smrti svého tchána sira Edwarda Reada,dostala nápad. Nápad, který je možná mohl obě zachránit.

Rozhodla se to vyzkoušet.Oblékla Mary do šatů mrtvého bratra a př edváděla ji tak svým milencům.

Zdálo se, že všichni se nechali oklamat.Už po dobu několika měsíců si př ed nimi Mary pilně procvičovala svou

roli a uctivě se podř izovala pošetilosti ženy, která se ráda milovala, abyzapomněla.

Mary nechala svou matku, aby si setř ela slzu, která už teď měla př íchuť zvyku, a zdvoř ile poslouchala, když chvě jícím se Hlasem pronesla:

„Je to vyř ízené, že ano, Mary? Teď budeš mů j anděl. Mů j andělstrážný.“„Dokud nás smrt nerozdělí, matko,“ slíbilo dítě a z celé své duše doufalo,

že bude hodné důvěry, kterou v ně matka vkládala.

Téhož odpoledne si Cecily oblékla své nejnově jší šaty, které byly naštěstíkrásně švestkově modré, doplnila je kabátkem z černého kamelotu a odvedlaMary do blahobytného sídla v sousedství Westminsterského opatství.

Pyšná a důstojná lady Readová, u které se Cecily nechala ohlásit, je

př ijala chladně.Př esto už samotná skutečnost, že svolila, aby př ekročily její práh,př edstavovala pro Cecily velké vítězství. Tento pocit schovala za hlubokou aponíženou poklonu.

„Madam, zde je váš vnuk Mary Olivier. Jestli dovolíte, ráda bych si oněm s vámi promluvila v soukromí.“

„Pojďte za mnou,“ odpověděla jí odměř eně lady Readová a zanechaladítě v péči své služky Jenny.

Cecily ji těsně následovala a ocitla se v malém, př epychové salonu, kde

si okamžitě uvědomila svou bídu. Spolkla svou hrdost a postavila se tvář í vtvář této dámě, která byla, až po vybledlý pohled a prošedivělé vlasydokonale stažené do př ísného účesu, ponoř ena do hlubokého smutku.

Byla stejná jako v jejích vzpomínkách, nepř ívětivá, př ipravená bránit se.„Př išla jsem ještě jednou žebronit,“ pokračovala Cecily, která pochopila,

že jí nenabídnou dokonce ani židli, natož čokoládu. „Věř te, že to není kvůlimě, ale za vašeho vnuka, kterého vychovávám, jak nejlépe dovedu.“

Odpovědí jí bylo ledově chladné ticho. Cecily pokračovala: „Myslela jsem si, že by vás to dítě, které je vaším tělem a krví, mohlo př esvědčit o naší

bídě. Zaslouží si to, co jste odmítli nám. Sotva je uživím, i když pracuji jakopokojská a sním o tom, že mu dám výchovu, na kterou by mělo mít nárok

kvůli jménu, které mu dal váš syn. Jestliže já mu ji poskytnout nemohu, tak


7/243

vy, madam, můžete. Mne odmítejte, jak se vám zlíbí, protože já ve vašichočích nejsem hodna existence, ale zachraňte dítě, snažně vás o to prosím.“

Lady Readová podrážděně odfrkla. Nedokázala odpustit téhle ďáblici, žezkazila jejího mladšího syna natolik, že se zř ekl svých privilegií, radě ji sezničil a zahynul na moř i. Př esto jí její kř esťanská horlivost nedovolovala, aby

odmítla tuto naléhavou prosbu, jak to př ed časem udělal její manžel a jejístarší syn. Dítě za to nemohlo. Ocitlo se v žalostném postavení a kdyby hoopustila, tížilo by ji svědomí.

„Dobř e,“ ř ekla. „Svěř te mi dítě a já dohlédnu na jeho výchovu Jesamozř ejmé, že vy se ho musíte vzdát.“

Cecily nadskočila a rázem opět nalezla svou hrdost.„Vzdát se svého dítěte, madam? Za koho mě máte? Radě j zemř u, než

bych je ztratila. Je vším, co mám.“Byla upř ímná. Lady Readovou, kterou určitě dráždila víc tato osoba, než

to, o co žádala, to př esvědčilo.„Budiž,“ př ipustila. „Bude u vás spát a dny bude trávit zde s preceptorema učitelem šermu. Musí se chovat slušně a disciplinovaně, musí z ně j býtdobrý, pozorný a poslušný žák. Př i nejmenším pochybení ho pošlu pryč,mluvím jasně?“

„Mluvíte, madam. Člověk může klesnout do bahna, ale dokáže z něhoznovu vstát,“ prohlásila Cecily hrdě. „Mary Oliver se umí chovat a bude vámumět poděkovat za vaši dobrotu. Zbývá ještě vyř ešit otázku jeho stravování.Hodně vyrostl a mů j výdělek už nestačí k tišení jeho neukojitelného hladu.

Mohu se omezit, vždy jsem to dělala, ale velmi se obávám, že to už nebudestačit.“„Poskytnu vám malou rentu,“ prohlásila lady Readová, která už zamí ř ila

ke dveř ím.Cecily pochopila, že rozhovor je u konce. Ještě než otevř ela dveř e,

př eměř ila si ji její tchýně od hlavy k patě a dodala: „Vaše př ítomnost je promne nesnesitelná. Už se sem nikdy nevracejte.“

„Nedám vám př íležitost, abyste mě nenáviděla ještě víc,“ ujistila ji shrdostí Cecily.

Jejich pohledy se stř etly a jako první sklopila oči Cecily. Nemohla sidovolit, aby ně jak ohrozila to, co právě získala.„Ačkoliv to pro mne není lehké,“ ř ekla se staženým hrdlem, „budiž vám

dík za to, co děláte.“Lady Readová otevř ela dveř e a zavolala Jenny, aby je, Cecily i dítě,

vyprovodila.Mary se obrátila k té, která se např íště měla oficiálně stát její babičkou, a

věnovala jí falešný úsměv doprovázený př ehnaně úslužnou poklonou. Vkuchyni jí Jenny, kterou dojalo, jak je hubená, naservírovala svačinu. Mary si

usmyslela, že např íště už bude jíst jenom takhle. A byla pro to schopná jakékoli nízkosti.


8/243

Lady Readová se lehce dotkla její chlapecké kštice a, jako kdyby tušilaně jaký úskok, prostě se zeptala:

„Kdo jsi, milé dítě?“„Jsem anděl,“ ubezpečila ji Mary Oliver s pohledem naplněným

vděčností stejně jako škodolibostí.

„Snaž se jím zůstat,“ radila lady Readová.Mary Oliver př ikývla. Právě to měla v úmyslu. Př inejmenším na dobu,

po kterou to bude nutné. Cecily vzala Mary za niku a rozloučila se.Jakmile ale zašly za roh ulice, vybuchla v nepř edstíraném hněvu:„Ta stará koza nechtěla nic jiného, než mě od tebe oddělit! Mů j osud ji

vůbec nezajímá! Souhlasila s tím, že se o tebe postará jen pod toupodmínkou, že tě nechám žít u ní a už tě neuvidím! Bože mů j, musela jsem jíodporovat, pitvoř it se a plakat! Jaká bych to byla matka, kdybych tě takhleopustila? Musí mě nenávidět tak, že si to nikdo ani neumí př edstavit!“

„Ustoupila?“ ptala se pobaveně Mary, která si už byla jistá odpovědí.Nikdo totiž nemohl odolat př esvědčovacím schopnostem Cecily.„Samozř ejmě,“ zklidnila se. „Dosáhla jsem všeho, co jsem si př ála. Od

zítř ka až do smrti té fúrie musíš být, Mary, andělem, ale také a př edevšímnejúslužně jším ze všech chlapců.“

„Nebojte se, matko. Budu tím vším a ještě trochu víc. Z lásky k vám.“Netečná k pohledům kolemjdoucích, jezdců i podomních obchodníků,

kteř í kř ižovali úzké londýnské uličky, sedla si Cecily na chodníku do dř epu as očima plnýma něhy a dojetí zvedla límec kabátu své dcery.

„Pro tvoji lásku ke mně, Mary. A pro moji lásku k tobě. Protože ty jsi natomto světě mou jedinou pýchou, mým jediným důvodem k odvaze a bez jakékoli pochyby i jediným důvodem k žití.“

A to byla nade vší pochybnost jediná pravda, kterou Cecily nijaknepř ikrášlovala.


9/243

2.

Mary se nepodař ilo zamilovat si lady Readovou.I př es projevy něhy a zodpovědné pozornosti, jimiž ji stará dáma

zahrnovala, zůstala cizinkou. Nepř ítelem. Protože Mary zůstala jedinýmsvětem pro Cecily, byla i Cecily jediným světem pro Mary Nebylo pro ni nicdůležitě jšího než vidět, jak se její matka usmívá. Tančí, tvář e jí růžovínámahou a prozpěvuje si, bere ji do náručí jako ně jaký nápadník.

„Holčičko, ty jsi muž mého života!“ prohlašovala Cecily ve šťastnébeznadě ji, jež z ní dělala úžasnou bytost, které mohla porozumět jedináMary.

To odpoledne př ijímala čerstvá vdova lady Readová jakousi dámu z velkého

světa. Mary jako obvykle nalezla útočiště v kuchyni. Čekala na př íchodsvého preceptora a pochutnávala si na dortu s vanilkovou př íchutí.

„Mám moc rád tvoje dorty, Jenny,“ složila služce poklonu a cpala dosebe už druhou porci.

Během několika měsíců Maryiny tvář e pěkně zrůžověly a zaoblily se.Stejně tak i Cecily vypadala díky penzi, kterou jí lady Readová poskytovala,mnohem lépe. Př estěhovaly se a ačkoli stále ještě žily v hostinském pokoji,protože zař ízené byty pro ně zůstávaly př íliš drahé, byl tento hostinec čistý avař ila se tu dobrá jídla.

Lady Readová nechtěla, aby se Mary Oliver ukazoval, když trávila čas vespolečnosti svých př ítelkyň. Dítě si vštěpilo do paměti všechna ustanovení,která v domácnosti platila. Na Maryin vkus jich bylo trochu moc a některádokonce směšná, ale zvykla si je dodržovat, protože věděla, že i ta nejmenšíchybička, které by se snad dopustila, by se mohla stát záminkou k tomu, aby

ji poslali pryč. Např íklad když na ni někdo promluvil, musela sklopit oči aruce založit za záda. Také musela velice pečlivě a potichu zavírat všechnydveř e v místnostech, do kterých vstupovala nebo ze kterých vycházela.

Ale do některých místností vstupovat nesměla. Nicméně z toho mála, co

viděla v kuchyni, velkém a malém salonu, vstupní hale, kuř árně sira EdwardaReada, kde dostávala hodiny, šermí ř ském sále a jídelně, mohla usuzovat, žerodina Cecilyina manžela disponuje skutečně obrovským majetkem. Stolky,truhly, skř íně a stoly byly všechny zhotovené ze vzácných druhů krásně abohatě vyř ezávaného dř eva nebo vykládané intarziemi. Na porcelánovýchvázách se skvěly půvabné motivy jemně zdobené zlatem. Svícny bylyzhotovené z mědi nebo ze stř íbra a koberce se zdály být tak hebké, že seMary ráda zouvala, aby se po nich mohla projít.

Ráda by prozkoumala i horní poschodí tohoto domu bez zahrady, který

se nacházel př ímo ve stř edu města, protože věděla, že tam jsou ještě dalšípokoje, ale to nesměla.


10/243

Malý salon, kde lady Readová př ijímala návštěvy, byl od kuchyně oddělen úzkou chodbičkou. Jenny díky tomu stačilo, jakmile její panízazvonila na zvonek, aby udělala několik málo kroků a už byla v salonu.Pohrdala nař ízeními a nechávala dveř e otevř ené, aby uslyšela zvonění i př esvýbuchy bláznivého smíchu, které ji někdy př epadaly díky tomu uličníkovi

Mary Oliverovi.Měla to dítě velmi ráda a způsob, jakým se k němu její páni až dosud

chovali, považovala za nespravedlivý. A Mary, aby ji ještě vice obměkčila azískala ji na svou stranu, nepř estávala zdůrazňovat matčinu beznadě j, stejně

jako její nesčetné kvality.

Toho dne zapomněla lady Readová zavř ít dveř e malého Salonu. Bylarozčílená a pobouř ená dopisem, který téhož rána dostala od svéhoprvorozeného syna. Napsala mu, aby ho informovala o opatř eních, která

učinila a která se týkala Mary Olivera.Po smrti svého otce pokračoval Tobias Read v jeho obchodní činnosti.Dokázal ji ještě více rozší ř it a ctižádostivě snil o ovládnutí obchodních aktivitanglického královského námoř nictva.

Byl př ekvapený, zarmoucený a pobouř ený rozhodnutím své matky, jak jínapsal. Domníval se, že př estala jasně uvažovat a že se za svou př ílišnoušlechetnost dočká zcela jistě zklamání, než aby se jí dostalo díků. Př ipojil

ještě, že využije první př íležitosti, aby př išel a pohovoř il si s ní o celémproblému.

Jenny, zaměstnaná př ípravou pohoštění, byla tak soustř eděná, ženevěnovala žádnou pozornost ani rozhovoru, který se odvíjel malém salonu,ani Mary která byla naopak nadšená tím, že může hovor vyslechnout. Tímspíše, že lady Readová si právě stěžovala na chování svého staršího syna.

„Tobias je prudký, zatvrzelý a zlostný, je pravým opakem svéhozemř elého bratra,“ svěř ovala se své návštěvnici. „Chtěla jsem, aby mi dalvnuka, ale od té doby, co ovdověl, odmítá myšlenku, že by se znovu oženil azdůvodňuje to tím, že má ještě dost času a že miluje svoji svobodu. Jako byto bylo normální! Nechápu jeho nevázaný postoj vůči ženám. Je samozř ejmě

diskrétní, ale mohu snadno uhádnout, že nežije jako mnich a že se chová jakosvobodný muž, ačkoliv pravidla slušnosti si žádají, aby se oženil. Myslím, žeod toho smutného dobrodružství svého bratra ženám nedůvěř uje. Domnívámse, že mu neodpustil, že dal př ed námi př ednost té poběhlici. Nemohu mu tovyčítat. Ale př esto všechno, co jsem měla v téhle situaci dělat?“

„Př esně to, co jste ve své dobrotě udělala,“ utvrzovala ji př ítelkyně.„To ubohé dítě nemá štěstí,“ povzdechla si lady Readová, „narodilo se

rajdě, která je navíc líná. Chci je vytrhnout ze spárů té vypočítavé fúrie, alena jak dlouho!“

Mary se zamračila. Cecily si nezasloužila, aby ji takhle uráželi!„Dojedeno?“ zeptala se laskavě Jenny, která vůbec nic neslyšela, protože

byla zcela ponoř ená do svých myšlenek.


11/243

Mary schovala svoje rozčilení a svů j hněv za úsměv, který se naučilapovinně používat, a požádala o hrnek mléka.

Za několik minut se ohlásil její preceptor na hodinu zeměpisu a Mary honásledovala do studovny. Na chodbě se stř etli s lady Readovou, kterávyprovázela svou př ítelkyni. Obě ženy pozdravily muže, pak jim popř ály,

aby se jim dobř e pracovalo, a Mary věnovaly soucitný pohled, který v jejímsrdci probudil více nenávisti než vděku.

„Jako chlapci ti lady Readová poskytne to, co na tomto světě nemůže dívkamít! Budeš dostávat hodiny od nejlepších učitelů a naučíš se i bojovat.Kdybych tohle všechno uměla, Mary, kdyby dnešní ženy měly př ístup ktakovým vědomostem, byla bych svobodná. Všechny bychom bylysvobodné. Nenech si ujít tuhle př íležitost,“ př esvědčovala ji Cecily téhožvečera, když jí Mary vypověděla, proč se tolik zlobí. „Chop se toho, co ti

nabízejí. A nikdy se nikdo nestane tvým pánem.“Mary př ikývla a vrátila se k lady Readové.

„Chop se toho, co ti nabízejí.“

Od tohoto okamžiku se rozhodla, že jen to už nebude stačit. Stal se z nípř íkladný žák, hltající gramatiku, aritmetiku, latinu, francouzštinu, zeměpis,astronomii se stejnou chutí jako lahodné sladkosti, které v hojné mí ř ezanechávali v jejím dosahu.

Pastor Reeves učil Mary evangeliím a př ísnosti protestantské víry. Byl naní hodný a měl s ní trpělivost. Ale Mary se nemohla ubránit myšlence, že jetomu tak spíš proto, aby se zalíbil její babičce, štědré podporovatelce farnosti,než že by to bylo jeho př esvědčení.

Když ji nechal odř íkávat desatero př ikázání, dítě kř ížilo prsty za zády,aby tak zrušilo platnost toho, které bez výčitek porušovalo: „Nepokradeš“

Nebyla to Maryina volba, že se narodila chudá. Jestliže Cecily chudouzůstala, zavinily to hloupé zásady vyznávané bohatými a jejich odpor knerovným sňatkům. Bylo na čase, aby své matce vrátila život, který jí vzali.

Začala tedy krást: hned cukr, hned zase čokoládu, všechno, co jí př išlo podruku a mohlo zmizet v jejích kapsách, všechno, co př i práci nechávalabezelstná Jenny na dosah a bez dozoru, jako kdyby to dělala schválně.

Brzy se v domě ohlásil Tobias Read. Jenny mu složila půvabnoupoklonu.

„Sire Tobiasi,“ ř ekla, „jsme poctěni vaší návštěvou.“Mary byla právě v hale a bosá. Měla za sebou první hodinu jízdy na koni

a v důsledku ošklivého pádu ji bolel kotník. Když její strýc vstoupil do domu,právě si, usazená na židli, poraněný kotník masírovala.

Mary okamžitě vysko

čila a s bosýma nohama se mu poklonila a p

ěkn

ě ho př ivítala. Tobias Read odvrátil hlavu, aby tak dal okázale najevo své

pohrdání. Mary se necítila nijak dotčená. Dlouho se na tuto chvíli


12/243

př ipravovala. Když si od něho Jenny vzala kabát, nádherně zdobenou hůlku aklobouk, Mary ustoupila kousek stranou, aby si ho podle libosti prohlédla.

Mohlo mu být nanejvýš pětatř icet let, byl oblečený do dobř e stř iženýchšatů, které se v pase zužovaly a v ramenou rozšiř ovaly. Měl černé, bystré oči,stejně černé vlasy. Byly dlouhé a nakadeř ené po vzoru paruk, které se nosily

u dvora. I př es jeho hezký vzhled, všímala si Mary jen jeho domýšlivosti apýchy.

Jenny spěchala, aby ho uvedla do malého salonu, kde si lady Readováčetla.

„Matko, má př edrahá matko,“ sklonil se k ní v jediném projevunáklonnosti.

„Tobiasi, jsem tak ráda, že tě vidím,“ tvrdila ona a natáhla ruku, aby jimohl políbit.

Jenny je nechala o samotě a zavř ela za sebou dveř e malého salonu. Mary

tu zůstala stát zklamaná, že nemůže poslouchat dál.„Nestů j tady, Mary Olivere,“ radila tichým hlasem dítěti. „Víš, jak mocnemá tvoje babička ráda, když se v době návštěv pohybuješ v její blízkosti.Pokud jde o jejího syna, věř mi, je ještě nepř íjemně jší, než vypadá.“

Mary poslušně sklopila hlavu, ale zůstala lelkovat v chodbě, zatímcoJenny odešla. Právě leštila měděné nádobí a nemohla se zdržovat, aby prácidokončila, než začne př ipravovat večeř i. Jakmile se ocitla sama, př itisklaMary, ačkoliv riskovala, že ji př istihnou, ucho na dveř e, aby slyšela rozhovortak dobř e, jak to jen tloušťka dveř í dovolovala. Hoř ela zvědavostí.

„Nechápu, jak jste mohla př istoupit na to, že př ijmete toho chlapce!“rozhořčoval se Tobias Read. „Je jasné, že s naší rodinou nemá nicspolečného, o nic víc než jeho matka!“

„To dítě je v jádru dobré, Tobiasi, měla jsem možnost si to ověř it. Anavíc, nesmíme v tomto špatném světě zapomínat na slitování. Ačkoliv se topř í čí vaší hrdosti, nepř estávám si myslet, že kdybychom projevili Jen trochushovívavosti v př ípadě jisté náklonnosti, kterou projevoval váš bratr,zabránilo by mu to v tom, aby se stal námoř níkem a snažil se tak vyř ešitnedostatek, ve kterém se ocitli jeho blízcí. Stačilo př ece už to, že ho váš otec

vydědil.“„Musíme ochraňovat jméno Readových,“ namítl Tobias. „Zapomněla jste, kdo jsem, matko? Věhlas mých lodí mi otevírá brány všech evropskýchdvorů a vy byste př edpokládala, že se nechám pošpinit nedůstojnýmchováním usmrkánka, který se zbláznil do ně jaké ubohé coury? Ničehonelituji. Kromě vaší kř esťanské slabosti, která se projevuje tím, že chcetechránit vdovu a sirotka. To vás ctí, matko, ale zároveň vás to činí neschopnouodhadnout neblahé důsledky, které to může mít na vaše okolí. Buďte si jistá,že př i sebemenším pochybení nechám tohoto synovce, kterého mi vnucujete,

bez výčitek vyhnat. A bude to jen proto, abych ochránil vaši pov

ěst.“


13/243

„Oliver si zaslouží mou důvěru,“ rozčílila se zadýchaná lady Readová,„A ať jste čímkoli, Tobiasi, stále zůstáváte mým synem a jste mi povinovánúctou.“

„Prosím vás, abyste mi odpustila, matko,“ zmírnil tón Tobias. „Nechmeto být. Jste celá politá potem, to není dobré pro vaše srdce.“

Ozvalo se klepadlo na vstupních dveř ích a Mary se jenom neradavytratila. Brzy se objevila Jenny, která spěchala otevř ít.

O několik minut pozdě ji nalezl pastor Reeves, který př išel na hodinukatechismu, Mary za jejím učebním stolkem, s nosem zaboř eným do pasáže zBible, kterou jí dal prostudovat. Blahopř ál si k tomu, aniž by věděl, že mezilinkami hledala Mary spíše způsob, jak se pomstít Tobiasovi Readovi, nežodpuštění.

Nevyprávěla Cecily o tomto nepř íjemném setkání, protože nechtěla zkalitradost, kterou teď její matka znovu nalezla. Ale myšlenka, že př í činou

neštěstí její matky jsou tato stvoř ení pevně př imknutá k hodnotám svéhovysokého společenského postavení, jí působila až fyzickou nevolnost.Dlouho.

***

Sedm let Mary snášela pohrdání strýce Tobiase.Lady Readová, která pochopila, jak moc Mary Oliver popuzuje jejího

syna, to zař ídila tak, že v době jeho př íchodu mělo dítě vždycky vyučovací

hodiny. A Mary se skutečně jejím nař ízením podř izovala velice houževnatě.Jestliže to zpočátku bylo proto, aby se zavděčila své matce a lady Readové, její zvídavý duch v tom brzy našel potěšení. Hltala knihy a vyučovací látku,aniž by se nechala prosit. Rozvíjela svou zdatnost a své znalosti, nikolictnosti. Stále se stejnou labužnickou rozkoší kradla.

I př es to, že jí bylo 14 let, zůstala její hruď tak plochá, takže nemělažádné potíže s tím hrát chlapce. Pokud šlo o její rozkrok, který by mohlvyvolat jisté pochybnosti, naučila ji Cecily srolovat do kalhot kousek látkytak, aby se vyplnily a vyvolaly patř ičný dojem. Procvičovala se rovněž v tom,

jak snížit témbr Hlasu takovým způsobem, že si lidé mohli myslet, že mutuje.Tak si na to zvykla, že se to nakonec stalo př irozené.Upustila od hodin jízdy na koni, aby vyhověla Cecily, která ji,

znepokojená jejím prvním pádem, donutila, aby př ísahala, že nebude znovuzačínat. Jako argument jí posloužil fakt, že šlechta jezdí v kočárech a chudácichodí pěšky a jezdci nejsou dobř í k ničemu jinému, než aby se př ede všemipř edváděli.

Aby se nemusela zř íct i disciplíny, kterou zbožňovala, skrývala př ed níMary pečlivě fakt, že bere i lekce zápasu a šermu, kterým se věnovala se

svým učitelem bojových um

ění.


14/243

„Větší výpad, chlapče!“ naléhal učitel, který si pohrával s Maryinou čepelímečem, který držel na plocho.

Už víc než půl hodiny s ním Mary šermovala a zatím se jí nepodař ilo hopř emoci. Potila se.

„To stačí,“ prohlásil učitel a sklonil svou zbraň.

Mary mu za to byla vděčná. Vyschlo jí v krku a př istoupila ke stolku, abyvypila sklenici vody.

„Sire Tobiasi!“ uslyšela zvolat svého učitele.„Mistř e Dumpleyi,“ pozdravil jej Tobias. Procházel chodbou a nedokázal

př ekonat svou zvědavost, když slyšel bř inkot čepelí. „Stále čilý a př i síle, jakvidím. Škoda, že se musíte zabývat takovým neohrabancem,“ př ipojil zle apohrdavě.

Mary sevř ela pevně prsty cínový pohárek. Čekala, že ji bude jejíinstruktor bránit. Nejen že to neudělal, ale bez obalu prohlásil:

„Vy jste byl nedostižným žákem, Tobiasi. Nejlepším v celé mé kariéř e.Jak bychom to mohli srovnávat?“„To ani nechci,“ poznamenal Tobias suše. „Talentem jsou obdař eni jen

urození lidé, jak sám dobř e víte. Jen klidně pokračujte.“„Ať vás Bůh ochraňuje, Tobiasi,“ rozloučil se s ním učitel.

Mary se nepohnula. Celá zbělela hněvem. Neposkytne strýci př íležitost, aby ji znovu takhle ponížil. Obrátila se, čelisti pevně sevř ené a postavila se dostř ehu.

„Jsem př ipraven, pane,“ zasyčela a její pohled prozrazoval chuť zabíjet.Mistr Dumpley se na chvilku podivil, pak pochopil, co bylo př edmětemtéto nečekané motivace, a jako odborník usoudil, že Maryin instinkt se tímposílil. Její postoj byl naprosto správný, její zápěstí daleko pevně jší nežpř edtím.

Rozhodl se, že si ověř í, co mu intuice napověděla. Také on se postavil dostř ehu, povýšeně se usmál a dodal:

„Rád bych tornu věř il, Olivere, ale obávám se, že Tobias Read mápravdu. Vedle toho, co byl schopen mi př edvést, jste vy k politování.“

Krev popohnala Mary vpř ed a veškerou silou svého hněvu narazila načel, která se jí vysmívala.Už to nebyla žádná hra. Muž to okamžitě pochopil. Mary, která

zapomněla na to, že se mu chce zalíbit, se teď rvala bez př emýšlení aobjevovala reflexy a pocity, které sotva ovládala.

„To je všechno?“ vysmíval se jí mistr Dumpley, který si ovšem myslelpravý opak.

Maryina zuř ivost se zdesetinásobila a muž, jehož vháněl do úzkých meč,který nenechával ani na okamžik v klidu ten jeho a který prováděl výpady

zvládané s obdivuhodným mistrovstvím, objevil nejnadaně jšího žáka, s jakým se kdy setkal.


15/243

Př esto se rozhodl, že boj ukončí. Použil fintu, kterou vymyslel azdokonalil jen př ed krátkým časem, obtočil hrot svého meče kolem Maryinyzbraně, která jí vyletěla z ruky, a on ji bleskurychle chytil do své levé ruky

ještě dř íve, než se dotkla země.Neuběhl ani čas, který Mary potř ebovala k tomu, aby si uvědomila, že je

odzbrojená, a už tu byly dva meče namí ř ené př ímo na její hruď.Byla tak př ekvapená, že její hněv okamžitě opadl.„Jak jste to k čertu udělal?“ vykř ikla.Mistr Dumpley se na ni usmál a s nepř edstíraným obdivem jí odpověděl:„Naučím vás to, Mary Olivere. Ale nejdř íve se musím omluvit za to, že

jsem vědomě vydráždil vaši pýchu. Př edvedl jste mi to, co jsem vycítil, ale aždoposud jsem si to nemohl ověř it. Jste výjimečně nadaný.“

„Víc než mů j strýc?“ zeptala se Mary, která cítila, jak se v ní vzdouvápocit vítězství.

„Mnohem víc,“ př iznal mistr Dumpley potichu.Otočil se k ní zády á došel zavř ít dveř e, které nechal Tobias otevř ené,když je opouštěl. V žádném př ípadě nechtěl, aby je př ekvapil př i tom, cochtěl ještě př ipojit.

„Nenávidíte ho, je to pravda?“ zeptal se jí jedním dechem.Př ikývla. Bylo by směšné lhát po tom, co se právě odehrálo„Dobrá. Vaše důvody pro mě nejsou nijak významné. Nejdůležitě jší je

vědět, co vás podněcuje a pohání. Od nyně jška používejte svou nenávist a jáz vás zakrátko udělám šermí ř e, který bude patř it mezi nejlepší v celé Anglii.“

„Tobias tu fintu zná?“Mistr Dumpley se hrdě pousmál.„Kromě vás, Olivere, ji nezná nikdo. Je to mů j podpis. Žádný jiný mezi

mými žáky ho není hoden tak jako vy. A protože jste mů j poslední žák,naučíte se ho právě a jen vy.“

Mary mu, nadmutá poctou, kterou jí prokázal, poděkovala. Každýmdnem rostl její obdiv k učiteli a každým dnem rostla její nenávist kTobiasovi, živená ř ečmi, které o něm Jenny roznášela.

Tak se dozvěděla, že nakonec získal zakázky od krále Anglie Viléma

Oranžského. Během několika let se zař adil mezi nejbohatší a nejchtivě jšípoddané Jeho Výsosti. Stejně jako jeho zákazníci, vyhledával si i on svémilenky v nejvyšších aristokratických kruzích.

Obchodoval s Evropou, ale také se Západní Indií, svých úctyhodnýchčinností využíval k tomu, aby se dostal k velikému počtu výnosných obchodů s nejrůzně jším zbožím. Byla to impozantní a domýšlivá osobnost, ale proMary se stal symbolem toho, koho je tř eba zabít, aby mohla žít.

Naopak Cecily jen zář ila. Př išla o práci služebné, ale nic si z toho nedělala.

Vymlouvala se na to, že už dost pracovala, aby se teď

mohla nechatvydržovat. Tím spíš, že jak Mary rostla a působila radost své babičce, penze,kterou od ní dostávala, významně vzrostla.


16/243

Mary ji naučila číst a nosila jí knihy, které si tajně pů jčovala v knihovně lady Readové. Pokud šlo o Cecily, ta znovu vytáhla zapomenutá klubí čkaviny, aby se věnovala pletení, které jí působilo radost. Jejich večerní setkáníve společném pokoji měla každý den nádech slavnosti.

Jediné, co jí působilo smutek, byl strach z toho, jak stárne. Pravidelně se

zamilovávala a pravidelně si zoufala ze svých milenců, kteř í ji opouštěli vokamžiku, kdy začínala doufat, že se už konečně bude těšit jejich vážnosti.Stále snila o muži, který by se o ni staral, ale nikdo nemohl dlouho snášet jejívýstř ední povahu. Čím větších dosáhla výsad, tím schopně jší byla vyvolatskandál i kvůli tomu nejmenšímu prohř ešku. Smí ř ila se s tím a ř íkala si, žeprožívá ta nejhezčí léta a že její dcera, vychovaná jako muž, bude umět, až sezavrší její učební léta, zajistit to, co potř ebují k životu.

Neboť Cecily neušetř ila ani penny.Jako záminka jí posloužil fakt, že Mary, vychovávaná v př epychovém

sídle lady Readové, by mohla být velice snadno znechucená jejich vlastníprostř edností. Všechny peníze šly tedy na její oblečení, na jídlo a na pokojodpovídající jejímu postavení chráněnky.

Mary ji uklidňovala polibkem. Dobř e prospívala, získala vzdělání anikdy by nemohla opustit matku, jejíž láska jí byla dražší než všechnapozlacená vězení.


17/243

3.

Tobias Read vystoupil ze svého kočáru, aby pyšný na to, jak je důležitý,došel na molo londýnského př ístavu. U nábř eží kotvilo mnoho lodí. A ačkoli

bylo ještě brzy ráno, už se tu tla

čilo velké množství lidí. Potkával stejn

ě bohatě oblečených osob, jako námoř níků a nuzných a rozedraných zevlounů

každého věku. Sudy se kutálely hned sem, hned tam mezi dř evěnýmibednami, ve kterých se př epravovala drůbež, prasata nebo sušené ryby. Vůně koř ení se v jemném dešti mísila s právě vyměněnou podestýlkou. Všude sepod pozorným dohledem kapitánů na lodě nakládalo nebo se z nich naopakvykládalo. Ti tu všichni nonšalantně postávali s rukama opř enýma ovyř ezávané s napudrovanými nosy, v kloboucích zdobených péry usazenýchna záplavě falešných světlých kadeř í.

Královské chování Tobiase Reada je nutilo, aby ho, tak jak postupovalvpř ed, uctivě zdravili. Vyhýbal se hádkám, které občas vzplály, i zlodě ji,který př ichycený př i činu na útěku kličkoval mezi námoř níky, zevlouny apasažéry a hrozilo, že je porazí.

Tobias Read patř il mezi ty muže, kteř í se domnívali, že svět je vydán namilost a nemilost jejich rozmarům. K mužům netečným k pojmům dobro azlo, spravedlnost nebo nespravedlnost. Jako mnoho dalších lidí stejnéhospolečenského postavení, se domníval, že kdyby Bůh skutečně nesnášelhř íchy, nestvoř il by kněze, aby je odsuzovali. Stejně na tom byl i v př ípadě mnoha dalších mravoučných pojmů, které snadno zlehčoval a př izpůsobovalsi je své kř esťanské ví ř e, aby tak lépe sloužily jeho nezměrnému egu a ještě více pak neuhasitelné žízni po moci a síle.

Teď zrovna se chystal př ejímat loď. Př ed několika měsíci ji najal pro jednohošpanělského zákazníka, od něhož se př ed vyplutím nedokázal dozvědět vícnež cíl plavby: byl to poloostrov Yucatán v Západní Indii.

Španěl vyplouval s prázdným podpalubím, ale žádal početnou eskortudobř e vyzbrojených fregat, aby mu zajistily návrat.

„Zatraceně, co máte v úmyslu př ivézt? Poklad?“ žertoval Tobias Readnad náročnými požadavky svého zákazníka. Př esto je však akceptoval.

Místo odpovědi se ten muž začal potit, okamžitě se zvedl a rozloučil se.Tobias Read nenaléhal, ale jeho smysly byly ve stř ehu. Byl si najednou jistý,že trefil do černého. Brzy se dohodl s velitelem tohoto nevídanéhodoprovodu, který měl chránit jeho zákazníka, aby ho bedlivě sledoval avyužil toho, na co př ijde. Tobias Read nepromarnil žádnou př íležitost, kterámu mohla pomoci vzhůru nebo zvětšit majetek.

Nakonec došel k admirálské lodi, se kterou Španěl př ed dobrými dvěma

hodinami př istál. Mezi námoř níky, kteř í stále ještě př echázeli sem a tam zpaluby na nábř eží a vynášeli dř evěné bedny, které se Tobiasovi zdály př íliš


18/243

lehké, př ešel př es můstek. Byly to tytéž bedny, které jeho zákazník př edsvým odjezdem o pět měsíců dř íve nakládal.„Hola, kapitáne!“ zahalekal, když svého muže zahlédl, jak uděluje př íkazy

jakémusi důstojníkovi.Kapitán se otočil, ihned ho poznal a bez zaváhání k němu pokročil. Byla

to př ívětivá, mazaná a prostopášná osoba.„Vítejte na palubě, mů j pane,“ ř ekl a natáhl ruku k Tobiasovi Readovi,

který ji, jako obvykle, jen nerad stiskl.Necítil k tomuto muži žádné př átelství nebo úctu, ale musel umět

př edstírat, aby si pojistil jeho věrnost a důvěru.„Kde máte svého pasažéra?“ zeptal se a dával si pozor, aby zakryl svou

netrpělivost.„Vystoupil na bř eh, sotva loď př irazila.“„Bez svých beden?“

„Jsou stejně prázdné jako př i vyplutí,“ uštěpačně se usmál starý moř skývlk.„Co to znamená?“„To znamená, pane, že náš muž nenašel, co hledal. Ale pojďte se mnou,

bude lepší, když nezůstaneme tady, mohli by nás slyšet.“Tobias Read př ikývl a spěchal mu v patách až do kajuty Muž zavř el

pečlivě dveř e a vyzval Tobiase, aby se posadil do některého kř esla vmístnosti. Spěchal, aby otevř el láhev s hustou jantarovou tekutinou, kterou ažpo okraj naplnil dvě sklenice.

„Napijte se, to vás uklidní. Jsem si jistý že váš zákazník je v tuhle chvíliuž namol opilý, tak vypadal zničeně. Celou zpáteční cestu strávil ve svékajutě s osmi statnými chlapíky, které si najal, aby mu zajistili bezpečnost napalubě. Ven vycházeli, jen aby se najedli nebo vykonali potř ebu. Vypadaloto, že se bojí, aby nepromluvili. Nevím proč, když jsem viděl jejich výraz!“př emítal.

„Povězte mi o tom víc,“ pobízel ho Tobias.„Pokud na tom trváte. Ale ujišťuji vás, že není namístě litovat je. Podle

mého názoru vsadil ten muž všechno na falešnou kartu ně jakého pokladu a

pohř bil celé své jmění, aby se pokusil najít něco, co neexistuje. Konečně,“pokračoval a jedním douškem vyprázdnil až do dna svou sklenici, „vy jstepatron. Dáte si ještě jednu?“

„Ne,“ odmítl Tobias.Alkohol byl pančovaný a on měl veliké problémy, aby vůbec dopil první

sklenku. Kapitán musel být na takový alkohol zvyklý. Dlouhé pobyty na moř iho zocelily daleko lépe než jakékoli jiné zaměstnání.

Znovu se usadil proti Tobiasovi a vyměnil svů j pohárek za láhev. Sezakloněnou hlavou si př ímo z ní nalil do úst mohutný doušek. Měl způsoby

hulváta, ale Tobias si na to už zvykl a toleroval mu je. Byl to nejlepšínámoř ník a kapitán v Anglii. Na rozdíl od mnoha jiných se až doposuddokázal vyhnout útokům pirátů a korzárů. Jestli za to vděčil štěstí nebo svým


19/243

zkušenostem, to bylo pro Tobiase Reada jen málo důležité. Tento mužpř ispíval k pověstné spolehlivosti jeho korábů.

„Př istáli jsme na místě, které nám označil, u bř ehů Yucatánu,“vysvětloval kapitán. „Požádal nás, abychom naložili na čluny zásoby a pitnouvodu na jeden týden a abychom bedny naložili na hř bet dvaceti pěti mul,

které př i vyplutí rozkázal také nalodit. Všechno jsme to dopravili na pevninu.Tam nás požádal, abychom na něho déle nečekali, pokud se po uplynutí tétodoby nevrátí. Zároveň dodal, že bude lepší, když s nim nepů jdeme dál dopralesa. To jsem také neriskoval. Jevilo se mi jako mnohem snazší postarat seo náklad až po jeho návratu,“

„Dobř e jste udělal.“„Vrátili se dva dny př ed uplynutím dohodnuté doby a vypadali dost

špatně,“ pokračoval kapitán. „Ještě jsme byli na pevnině a př ipravovalizásoby sladké vody a ovoce, které jsme nechali sušit na pláži. Př ivedl zpět

své muly i s bednami a žádal, abychom je nalodili zpět do podpalubí. Nař ídil,abychom okamžitě zdvihli kotvy, ačkoli loď ještě nedoplnila všechny zásoby,a zavř el se v kajutě, jak jsem vám už ř íkal. Na moř i, jakmile padla tma, jsemnechal otevř ít jednu po druhé ty bedny. Nebylo v nich nic. S výjimkou

jediného šmejda škorpióna, který se tam schovával! Když jsme včera večerpř ipluli, dal mi za úkol, abych je pro něho prodal.“

„A ty muly?“„Ty jsme snědli.“Tobias by se tornu měl zasmát a spokojit ses tím. To ovšem nedokázal.

Jeho instinkt mu napovídal, že za tím vším vězí něco jiného, co kapitánoviuniklo. Rozhodl se, že to zjistí.„Víte, kde ho můžu najít?“„U červené lucerny! To je hostinec dvě minuty chůze odsud. Já sám jsem

ho tam poslal. Myslím, že náš chlapík skončil úplně na mizině. Snažně mě prosil, abych mu donesl, co vydělám na prodeji těch beden, aby mohl zaplatitza byt a stravu. Loď, která ho má dopravit do Evropy, vyplouvá až za několikdní. Má štěstí, že s ním mám soucit, jinak by ta sumička skončila v mékapse.“

Tobias se zvedl. Znal ten hostinec, který navštěvovali jen námoř níci,poběhlice a kapsář i. Bude lepší, když si s sebou vezme doprovod.Poté, co kapitánovi nař ídil, aby loď uvedl do poř ádku, rozloučil se s ním.

Kapitán ho s obdivem sledoval, jak odchází. Vždycky ctil muže, kteř í to měliv hlavě pěkně srovnané.

Tobias se vrátil ke svému kočáru a udal kočímu, který nad tím ohrnul nos,adresu. Jen nerad se totiž vydával do chudých čtvrtí Londýna. Tobias Read sinechal zastavit př ed malou tmavou krčmou a bez otálení vstoupil dovnitř .

Věděl, že v tuto hodinu tu žoldák, kterého si najal, bude. Uvid

ěl ho, jak vevýčepu něco projednává s majitelem hostince, a ihned se k němu př ipojil.

Muž, který ho př ivítal, neměl jméno. Ztratil ho po strašlivé ráně do hlavy,


20/243

která ho zbavila kusu kůže i s vlasy a po které mu na spánku zůstala hluboká jizva. Měl zemř ít, ale dostal se z toho, i když za to zaplatil ztrátou identity.Pro všechny, i pro sebe samotného, se stal Mužem v černém.

Mohutný, samá vyrážka, navzdory svému handicapu bystrý ainteligentní, vstoupil náhodou do služeb Tobiase Reada o dva měsíce dř íve.

Read hledal ně jakého zabijáka, aby se zbavil manžela jedné své milenky.Začal totiž milencům př ekážet v jejich vzájemných pletkách.

Sám byl napaden a musel se bránit s mečem v ruce. Muž v černém zasáhlv jeho prospěch, když už se zdálo, že bude Tobias poražen, a zahnal útočníkyna útěk, aniž by jim způsobil ně jaké zranění. Brzy poté na něm požadovalodměnu za to, že mu zachránil život. Read nebyl žádný hlupák. Kdyžpochopil, že to celé bylo šikovně př ipravené, př ijal ho do svých služeb a slíbilmu mnohem víc, než v co mohl kdy Muž v černém doufat.

Muž v černém vyšel z krčmy a následoval svého pána až do kočáru. Ještě

než dojeli do hostince U červené lucerny, rozrostlo se osazenstvo kočáru odalší čtyř i ničemy. To pro př ípad, že by Španěl měl stále ještě u sebe svémuže a chtěl by se bránit.

Read je nechal vstoupit jako první, aby se usadili, jako by byli běžnýmihosty Nechtěl vzbuzovat velkou pozornost tím spíš, že př i troše štěstí a spomocí alkoholu mu Španěl vypoví pravdu a nenechá se ani moc prosit.

Muž v černém vešel do zakouř eného a hlučného lokálu po jeho boku.Bylo to tu cítit špínou, vínem, př epáleným tukem a ženami, které vedlyprostopášný život. Vším, co si Tobias ošklivil. Př esto se prodíral mezi stoly a

pravidelní hosté ho zvědavě pozorovali, protože př ítomnost Muže v černém,kterého všichni londýnští ničemové dobř e znali, vyvolávala úctu.Read zahlédl Španěla, jak odevzdaně sedí u jednoho stolu nad zbytky

jídla, které by on sám nedal ani psovi. Chopil se u sousedního stolurozviklané židle a posadil se naproti němu. Muž zvedl hlavu, zapátral ve svépaměti, př imhouř il oči zčervenalé kouř em a alkoholem a pak na ně j namí ř il

jen málo jistým prstem. Byl dost opilý.„Poznávám vás,“ blábolil španělsky.Mluvil hlasitě. Tobias pochopil, že z ně j nemůže vymámit tajemství tady,

aniž by se o tom celá místnost nedozvěděla. Takže vstal a prohlásil:„Nemůžeme zůstat tady. Je to tu př íliš nebezpečné. Doprovoďte mě ven,mám pro vás částku, kterou jste žádal za své bedny.“ Španěl svraštil čelo apak s hlavou svěšenou dovolil Muži v černém, aby ho za zády podepř el apomohl mu vstát.

Celou dobu, co ho vláčeli ven, se hloupě pochechtával. Read si nalevo odbudovy všiml slepé uličky, která sloužila jako veř ejný záchodek. Dal Muži včerném znamení, aby tam Španěla zavedl. Pak požádal jeho komplice, kteř í sipospíšili a venku se k nim už př idali, aby zůstali na stráži. Bylo to nejlepší

místo, kde se dalo hovoř it a nebýt p

ř i tom vyrušován.Př istoupil ke Španělovi, který se stále ještě pochechtával, vědomý si

svého omylu stejně jako nevyhnutelného ř ízení osudu.


21/243

„Ty víš, co chci, je to tak? Mluv,“ pronesl chladně v jeho rodném jazyce,„a já tě nechám žít.“

Španěl se stále ještě smál. Tobias jím zatř ásl a potom ho udeř il.„Zabij mě,“ odtušil Španěl, „ale nemůžeš na tom nic změnit. Bez dalších

klí čů je poklad mých př edků nedostupný. Nedostupný, slyšíš!“ opakoval a

vyrážel př i tom jednotlivé slabiky. Jeho dech tak zapáchal, že Tobias odvrátilhlavu.

Tobias vyčkával, usedl na bobek ke své žalostné oběti. Španěl už tohoř ekl moc, musel pokračovat.

„Stejně jako mů j otec př ede mnou i já jsem strávil celý život tím, že jsem je hledal. Ztratily se. Zmizely!“ zaječel nakonec a pokusil se vstát.

Muž v černém ho však pevně př idržoval na zemi. Pak se vzdal.„Byl to veliký poklad a jenom já vím, kde je schovaný. Slyšíš,

Angličane? Jenom já!“

„A co tvoji společníci,“ ptal se Tobias, „ti, co tě doprovázeli?“„Jsou mrtví,“ př iznal Španěl. „Všichni jsou otrávení. V hospodě, kde jsem je nechal, si museli myslet, že si jen zdř ímli nad žejdlíkem.“

Znovu se zachechtal.„Ř ekni mi všechno,“ zašeptal Tobias, „a já ti pomůžu najít klí če, o

kterých mluvíš. Pro mocné není nic nemožné. A já jsem mocně jší, než sivůbec umíš př edstavit.“

„Jestli je to pravda,“ odtušil Španěl, „tak jsi sama prozř etelnost.“„Jen mi věř .“

Španěl pokrčil rameny.„Jsem opilý, Angličane. Ne hloupý. Ani s mapou se tam beze mě nedostaneš,“ stál na svém.

„Máš moje slovo. Od této chvíle jsme společníci.“Španěl ještě několik okamžiků váhal a pak ulevil svému svědomí a zbavil

se velikého tajemství.

Jakmile dokončil svou zpověď, dal Tobias Read znamení Muži v černém.Ten vytáhl dýku, kterou měl za opaskem. Španěl se zachvěl.

„A slovo, které jsi mi dal, Angličane?“„Sliby zavazují jenom ty, kteř í jim věř í,“ odpověděl Tobias, když muMuž v černém probodl srdce.

Potom strhl z krku umírajícího ř etízek, na kterém se houpal neobvyklýpř ívěsek, a podal ho Tobiasovi. Ten ho zastrčil do kapsy kabátu k nadvakrátpř eložené mapě, kterou mu Španěl už př edtím svěř il a na které bylozakreslené místo, kde se poklad nacházel.

Tobias Read vyšel z uličky, kde bez jakýchkoli výčitek zanechal svojioběť. Z toho, co se právě dozvěděl, byl rozrušený víc než kdykoli př edtím.

Muž včerném, který mu šel v patách, byl rovn

ěž vzrušený. Spole

čně sesvými muži doprovodil Tobiase ke kočáru a pak se všichni ztratili ve

vykř ičených londýnských uličkách.


22/243

Tobias Read, vzrušený svým pohádkovým odhalením, se nechal odvéztdomů, do bohaté londýnské čtvrti nedaleko královského paláce.„Ach! Pane,“ spěchal k němu jeho sekretář , sotva př ekročil práh, „už jsempř estal doufat, že vás najdu. Zastihla nás hrozná zpráva. Vaše matka…“

nedokončil.Tobias Read zesinal, znovu si nasadil klobouk, pro který už př ispěchal

sluha. Nepotř eboval slyšet víc. Anglická zdrženlivost uměla vyjádř it i tynejstrašlivě jší věci bezvýznamnými slovy. Znovu se vydal na cestu, aby sedostavil k lůžku své matky, ale byl velmi silně rozrušený př edstavoupohádkového pokladu a jeho tajemstvími.

* * *

„Nemůžete jít dál,“ oznámila Jenny s pláčem Mary, „vaše babička dnes vnoci zemř ela. Je u ní pastor Reeves.“Mary se rozvzlykala a Jenny jí otevř ela dveř e.„Ubohý, ubohý chlapče!“ dávala průchod svému soucitu a tiskla si ji na

prsa.Mary svů j smutek nepř edstírala. Př esto neplakala nad lady Readovou, ale

nad tím, co jejím odchodem ztratila.Nakonec jí Jenny dovolila, aby vyšla do poschodí a navštívila pokoj své

babičky. Pastor Reeves tu stále ještě byl a zapaloval kadidlo.

Návštěva Mary mu byla nepř íjemná, protože věděl, jak popuzuje TobiaseReada, kterého už uvědomil. Př esto neměl to srdce, aby ji vyhnal.„Dejte mi jen malou chvilku, reverende, byla ke mně tak dobrá.“„Pospěšte si mé dítě,“ stiskl jí soucitně rameno. „Brzy tu bude váš strýc.“Mary př ikývla, pak poklekla př ed ostatky lady Readové a př edstírala, že

se modlí.Jakmile se ocitla sama, popadla jeden ze svícnů, které hoř ely u zesnulé,

aby zajistila svoji i Cecilynu budoucnost. Rychle otevírala každou zásuvku aprohledávala každý kus nábytku. Dávala si dobrý pozor a nezapomínala

nahlas vzlykat, aby pastora Reevese nenapadlo vyrušit ji. Nastrkala si dokapes několik šperků, které našla v dóze, perlový náhrdelník a př ívěsek vetvaru salamandra obtočeného kolem smaragdu. Mary chtěla ukrást všechnyšperky. Opatrnost jí v tom však zabránila. Takhle mohla nepozorovaně odejít,a odvrátit možné nebezpečí, že ji budou pronásledovat soudy.

Konečně vyšla z pokoje a okázale si utírala nos. Právě včas. UslyšelaTobiase Reeda, jak ve vestibulu hovoř í s pastorem. Scházela dolů a plakala

ještě silně ji, štípala se do boku, aby jí vytryskly slzy.Tobias na ni pohlédl bez jakékoli známky lítosti. Mary okamžitě

pochopila, že se nemýlí. Jeho rozhodnutí je neodvolatelné! Sotva se pastor nazákladě př íkazu, kterého se mu právě dostalo, vzdálil, Tobias se postavil př ední.


23/243

„Př estaňte f ňukat! A chovejte se jako muž, neboť moje matka věř ila, ževám může vštípit jeho chování a poskytnout jeho vzdělání,“ prohlásil suše.„Pokud jde o mne, domnívám se, že Readové vám dali už dost, když vámposkytli jméno, které nosíte. Opusťte tento dům, synovče. A už se sem nikdynevracejte!“

Mary se musela př emáhat, aby mu nerozbila pěstí nos. Spokojila se tím,že e skryla za svou důstojnost a pomyslela si, že je př íliš mocný, aby ji za toneodsoudili. Cecily potř ebovala ji i to, co ukradla. Spolkla svoji hrdost

Vznešený Tobias Read, kterému už byla znovu naprosto lhostejná,stoupal po schodech vzhůru, aby se odebral k nebožce.

Mary došla do vestibulu. Neměla už odvahu čekat na Jenny, která např íkaz pastora Reeda odešla.

Ve chvíli, když př ekračovala domovní práh, všimla si Tobiasova kabátuna věšáku. Rozhlédla se kolem sebe, ujistila se, že je sama a začala ho

prohledávat, nadšena špatnosti, kterou strýci provede. Papíry tam nechala ado kapsy si strčila ně jaké peníze a nefritový př ívěsek s diamantem uprostř ed.Pak náležitě bouchla dveř mi a rozběhla se k hostinci, kde na ní čekala

její matka, aby ji rychle př estěhovala jinam.

Stačilo, když Tobias vsunul ruku do kapsy kabátu, který si oblékal, abyzjistil, že se mu ztratil jeden z klí čů k pokladu ukradený Španělovi. Hlasitě zaklel a namísto, aby opustil sídlo lady Readové, jak se k tomu chystal,okamžitě se obrátil na podpatku a začal hledat Jenny.

V tichu, které naplnilo dům, v němž se zastavily všechny hodiny, právě spouštěla závěsy v malém salonu. Př íbuzní lady Readové se měli zakrátkoshromáždit a vzdát jí poslední poctu. Pastor Reeves jí nař ídil, aby je uvedlaprávě sem.

Tobias Read se na ni hrubě rozkř ikl hlasem plným hněvu.„Víte, kde bydlí mů j synovec?“Jenny minula stupínek schůdků, na kterých krávě stála. Dř íve než

odpověděla, sestoupila z nich, jako kdyby ji samotná hrubost v jeho hlasemohla shodit.

„V hostinci blízko př ístavu, se svou matkou.“Málem se zeptala, proč ho to zajímá, ale zdržela se toho. Tobiase Readasi nevážila. Nikoli proto že by jí někdy způsobil ně jaké trápení, ale na rozdílod své matky měl pro služebnictvo jen opovržení, stejně jako pro celý zbyteklidstva.

„To je všechno?“ rozčílil se. „Neznáte jméno, adresu?“„Ne, pane,“ lhala. „Vaše matka, pokoj její duši, mi o tom neř ekla víc a vy

znáte moji diskrétnost.“Tobias nenaléhal a opustil místnost, rozhodnutý nalézt v pracovně své

matky ně jaký dokument, který by mu pomohl v jeho pátrání.Jenny se vrátila ke své práci spokojená se skutečností, že navzdory jeho

snažení, se jí podař ilo odvést toho odpudivého muže od mladého Mary


24/243

Olivera, kterého měla tolik ráda. Ať už se Tobias Read hněval kvůličemukoli, jeho synovec si nezasloužil, aby byl vyhnán takovým způsobem.

Př i prohledávání matčiných věcí se Tobias málem zalknul hněvem. Dvadny př ed svou smrtí, v př ítomnosti svého notář e, jehož podpis potvrzovalpravost, změnila svoji závět: Lady Readová odkazovala část svého majetku

Mary Oliverovi a Tobiasovi svěř ovala správu tohoto dědictví až do dneplnoletosti jeho synovce, a to proto, jak uváděla, aby tak zabránila jeho matceve využívání tohoto odkazu.

Tobias Read svinul dokument a strčil ho do vnitř ní kapsy své vesty.„Nikdy!“ rozhodl a vyjádř il tak své opovržení matčiným posledním

př áním. Vrátil se do vestibulu, nasadil si klobouk, popadl svou hůl sdržadlem zdobeným rubínem a rychlým krokem vyšel.

Uvedl kočímu adresu a nechal se odvézt, pevně rozhodnut skončit jednou

provždy s tou chamradí. Ve velice špatné náladě a bez ohlášení rozrazil dveř eCecilyina pokoje. Stačil mu jediný pohled, aby poznal, že Mary Oliver a jehomatka už zmizeli. Roztrpčený sestoupil po schodech dolů, aby se zeptal umajitele, jestli tu jeho nájemníci nenechali novou adresu. Toho velmi rozčílilzlomyslný žertík, který mu provedli, a žádal na Tobiasovi nezaplacenénocležné.„Žalujte mě,“ vysmál se mu Tobias na odchodu a zanechal tu muže is jehohněvem. Nastoupil do kočáru a spěchal na místo, kde se měl setkat s Mužemv černém, který právě dorazil. V několika slovech mu Read nastínil situaci.

„Najdi je;“ nař ídil, „př ines mi nefritové oko a zbav mě těch dvou. Nechci onich už víckrát slyšet!“


25/243

4.

Prvním Maryiným úkolem ihned poté, co s Cecily př estěhovaly svů j jedinývak do nového pokoje, který byl mnohem skromně jší a nacházel se je’i

několik uli

ček od bývalého bydlišt

ě, bylo navštívit klenotníka v nad

ě ji, že se jí podař í prodat diamant, který ukradla.

Muž šperk, malý nefritový oválek, prozkoumal a vrátil jí ho bez toho,aby se obtěžoval podívat se na ně j zvětšovacím sklem př ipevněným nakoženém pásku, který mu obepínal hlavu. Jeho nález zněl jako hranaMaryiným nadě jím na bohatství.

„Nemá žádnou hodnotu;’ prohlásil. „Kř išťál uprostř ed je dobř eopracovaný, nefrit také, ale nenašel bych nikoho, kdo by to koupil jako jedenkus. Ostatně jednotlivé kameny asi také ne. Pokud jde o cenu, nemůžu vám

za to dát víc než dvě nebo t

ř i pence, a to ješt

ě jen z

čistého milosrdenství.“Mary sebrala šperk, potěžkala ho a pak rozhodla:

„Př i tak nízké ceně si ho radě ji nechám. A tohle?“ zeptala se a položilana pult perlový náhrdelník.

Okamžitě dodala: „Je to dárek od mé babičky. Musím se s ním, bohužel,rozloučit.“

Jestli nebyl muž úplný hlupák, nedal na sobě nic znát. Prozkoumávalšperk, pak vyř kl kulaťoučkou sumu, o které se Mary nepokoušela dálvyjednávat. Bylo to mnohem víc, než doufala.

Chtěla prodat i smaragdový př ívěsek, ale její matka se pro ně j okamžitě, jakmile ho spatř ila, nadchla a pověsila si ho na krk pod záminkou, že na jehoprodej bude čas pozdě ji. Mary okamžitě pochopila, co to znamená. Pozdě jiznamenalo u Cecily nikdy!

Mary si unaveně oddychla, když se s potěšením zahleděla na nefrit zavěšenýna krku pod košilí. Nechtěla, aby sny její matky zůstaly nevyplněné. A smrtlady Readové způsobila, že se v očích Cecily znovu zrcadlila její někdejšíúzkost. „Nejsme nic, Mary! Nic než zrnko prachu a bohatí nemají rádi, kdyžna jejich tretky usedá prach. Tak ráda bych ti byla dobrou matkou,“ nař íkala asilně k sobě př itiskla Mary, která se právě vrátila.

Cecilyino zklamání z malé hodnoty diamantu se teatrálně proměňovalo vosudovou záležitost.

„Jsi matka, jakou by chtěly mít všechny dívky. Ničeho nelituj,“povzbuzovala ji Mary a vydala se na milost jejímu př ehánění.

Cecily, která vycítila podporu pro svů j výstup, pokračovala a plně seoddala chorobné sklí čenosti, která se vrátila a rázem ji ovládla:

„Chtěla jsem ti dát otce. Chtěla jsem se provdat za ně jakého bohatéhomuže, jak to děvky dokážou. Zahrnul by nás šperky. Nikdy jsem to

nedokázala, Mary. Žádný necítil takovou vášeň, aby na sebe vzal také moje


26/243

trápení. Dokázala jsem upoutat jen takové muže, kteř í mě sice milovali, ale kmému neštěstí nic neměli.“

„To nevadí. Vystačíme si samy dvě, maminko,“ ř ekla, aby ji uklidnila.Ale Mary si např íště už nebyla jistá ničím.

***

Po několik měsíců se bez př estání stěhovaly. Pokaždé ve chvíli, když jemajitelé upozornili, že po nich budou chtít nájemné. Cecily, které senepodař ilo znovu najít práci, vypadala unaveně a smutně a Mary sledovala,

jak jí šedivě jí vlasy a jak se jí ztrácí př ed očima. Její matka se už jen zř ídkausmála a neustále si stěžovala na nedostatek peněz, na nedostatek elánu, nanedostatek všeho.

Mary šetř ila, Jak jen mohla, aby jim peníze z prodeje náhrdelník zajistily

obživu co možná nejdéle. I ona se snažila najít si ně jaké zaměstnání, které by je mohlo zachránit.Nicméně mohla každý den sledovat, jak jejich úpadek pokračuje.

Krátce po pohř bu své matky byl Tobias Reader kvůli závěti pozván k notář i.Př edstíral, že nic neví, pozdě ji, když uviděl, jak notář vytahuje opis závěti zesvé truhlice, rozzuř il se.

„Váš synovec nebyl zatím nalezen, ale pilně ho hledáme,“ oznámil mupoté, co podrobně prozkoumal svů j exemplář závěti. „Nepochybuji,“

pokračoval, „že budete souhlasit se všemi ustanoveními tohoto dokumentu.“Tobias Read se spokojil s tím, že kývl hlavou, zatímco notář podle svéhonejlepšího svědomí dodal:

„Rozumí se samo sebou, že pokud váš synovec zemř e ještě př ed tím, neždosáhne plnoletosti, stanete se jako správce jeho majetku dědicem jehopodílu vy, nikoli jeho matka. Na tom lady Readová zvláště trvala.“

„To se rozumí samo sebou,“ opakoval Tobias a ze srdce mu spadl velikýkámen. Víc než kdy jindy byl teď rozhodnut toho dotěru odstranit.

Těžkosti, se kterými se jeho žoldák potýkal, když chtěl toho holobrádka

popadnout za límec, pro něho teď byly ještě nesnesitelně jšími. A skutečně ipř es veškerou snahu a úsilí donašečů se Muži v černém nepodař ilo vyslídit hovčas. Pokaždé když se někde náhle objevil, Cecily a Mary už byly pryč.

Tobias Read se rozhodl odjet do Španělska za rodinou své oběti, aby sedozvěděl víc o bájném, skrytém pokladu. Jeho př íběh se nejspíš př edával zgenerace na generaci a Tobias nedokázal zabránit, aby si nepř edstavoval, jakse poklad podle jeho př ání zvětšuje. Do domu vstoupí, aby oznámil smutnouzprávu o vraždě, jejíž obětí se stal jeho zákazník. Vykreslí se jako statečnýhrdina, který mu př ispěchal na pomoc a útočníky, kteř í ho př epadli, zahnal na

útěk. Ješt

ě př edtím než vydechla naposled, se mu ob

ěť vyzpovídala. Tobiasse tak dozvěděl pravdu a rozhodl se, že podá zprávu jeho rodině.


27/243

Ani na chvíli nepochyboval, že se mu za to dostane díků. Rovněž takzjistí, jestli stojí za to, aby se pouštěl do hledání oněch slavných aneuvěř itelných klí čů. V prvních únorových dnech vyplul do Cádizu.

***

Londýnská mlhavá a zrádně vlhká zima jako by každý den brala Cecily dalšíchuť vstát, ustrojit se, budit ně jakou iluzi. Mary si zoufala, když viděla, žekaždý její další pokus sehnat zaměstnání je neúspěšný. Ono vzdělání, které jímělo př inést svobodu tolik drahou srdci její matky, jí nebylo k ničemu a onaodmítala prodávat svů j půvab, kterému dodávaly mužský ráz nakrátkopř istř ižené vlasy.

Protože peníze za prodaný náhrdelník se nečekaně rychle rozutekly, např ežití jim už nezbylo nic. Mary začala žebrat, krást a prohledávala odpadky

z hostinců stejně jako ostatní chudáci, jejichž neblahé zrození poznamenalocelou jejich existenci.Během několika měsíců se Cecily proměnila v kostru. Už vstávala,

jenom když se stěhovaly, a nechávala nájemce, aby si své peníze vybírali natom, co z ní zbylo. Mary velice roztrpčilo, když to zjistila.Když jednou vstoupila do pokoje poté, co bez cíle a bez důvodu bloudilauličkami a stejně jako Cecily se ptala sama sebe, jestli je pro ni na světě místo, př istihla nájemce, jak si právě natahuje kalhoty potř ísněné odpornýmiskvrnami. Neř ekl ani slůvko omluvy, prošel kolem ní a zmizel.

Cecily si př etáhla pokrývku znovu př es prsa a celá průsvitná se usmálana svou dceru.„Ty už jsi tady, miláčku! Jak je dnes ráno v Londýně?“ zeptala se, jako

kdyby to, co se právě př ihodilo, nebylo skutečné a nemělo žádný význam.Mary spolkla slzy, které jí vyhrkly nad tím úpadkem, a způsobem takklidným, jak jen to šlo, jí začala popisovat první př íznaky jara.

Nazítř í, poháněná náhlým nápadem a bez př emýšlení, co tím může získat,vstala Mary za svítání. Nechala Cecily spát a vydala se např í č Londýnem do

chrámu, kde působil pastor Reeves. Od smrti lady Readové ho neviděla.Př edtím než s ním mohla promluvit, musela počkat, až doslouží mši.Když se chrám vyprázdnil, př istoupila k oltář i, chudobu vepsanou ve tvář i.Pastor Reeves svraštil obočí, když ji, i př es její vyzáblost a otř esný zevně jšek,bez potíží poznal.

„Ale, milý chlapče, vypadáte skutečně zuboženě!“ poznamenal s účastí.„Běda, milý reverende. Díky dobrotě a lásce své babičky jsem získal

základy pro lepší budoucnost. Ale nic z toho, v co doufala, se nestalo. Je totak, že jsem př išel žebrat o vaši milost: neměl byste práci, kterou byste mi

svěř

il?“Pastor se na chvilku zamyslel a pak zcela nezáludně prohlásil:


28/243

„Notář lady Readové vás nechal hledat, stejně jako pan Tobias.Nepochybně oba ze stejných důvodů. Jsem si jist, že lady Readová vám př edsvým odchodem ve své nekonečné dobrotě něco odkázala. Nenapadlo vás sena ně obrátit místo toho, abyste utíkal? Jestli jste k tomu ovšem neměl dobrýdůvod,“ poznamenal náhle s podezř ením.

„Žádný, pane. Hned zítra za nimi zajdu!“ odpověděla Mary s úsměvemod ucha k uchu.

Drahá, drahá lady Readová, myslela si, když se ř ítila uličkami. Její myslbyla tak lehká, že měla strach, aby se nevznesla jako na kř ídlech větru, který

ji štípal do tvář í.

Muž v černém bez obtíží vstoupil do Cecilyina pokoje. Dveř e nebylyzamčené. Už dva dny hlídkoval v okolí. Tentokrát bude jeho pán spokojený.

Neslyšně zastrčil závoru, pak se př iblížil k lůžku, aby př ekvapil matku i

syna. Zůstal nehybně stát př ed baldachýnem, jehož závěsy byly stále ještě spuštěné. Dolehl k němu zvuk pravidelného oddychování. Př estože do pokojeuž pronikal proud denního světla, jeho obyvatelé ještě spali.

Natáhl ruku, rozhrnul plátno a okamžitě zaklel. Mary Oliver zmizel! Ptalse, jak se to mohlo stát, a pak si vzpomněl, že za úsvitu př estal být ostražitý,když ho př ed krčmou rozčílil ně jaký tulák a odvedl jeho pozornost.

„Dobrá,“ ř ekl si. „Matka promluví.“Posadil se na postel a její jemná tvář ho př ekvapila, stejně jako jakýsi

neklid, který se ho zmocnil, když ji uviděl tak opuštěnou. Zahnal ten pocit a

probudil Cecily surovým polibkem na tvář .Otevř ela oči, usmála se a protáhla se jako kotě. Prohlížela si muže, kterýse nad ní skláněl, a namísto, aby ji vylekal, jak by měl, radostně zavrkala aovinula své natažené paže kolem jeho svalnatého krku. I př es jeho jizvu aléta, která ho poznamenala, ho bez zaváhání poznala.

„Dobrý den, lásko,“ ř ekla a ocitla se někde mezi skutečností, kteráznamenala její konec, a snem tak vzdáleným, který se vynoř il vevzpomínkách, aby ji ošálil.

Muž v černém si pomyslel, že je blázen, a rozhodl se, že toho využije.

Nechal se př itáhnout k ústům, která doufala v polibek, jehož chuť mupř ipomněla zvláštní pocit, jako by ta ústa už dávno znal a celý nesvů j se od níodtáhl.

„Věděla jsem, že se mi vrátíš,“ šeptala Cecily. „Tak dlouho už na tebečekám, Tome.“

„Kde je Mary Oliver?“ zeptal se muž, který se nechtěl nechat ovládnouttím podivným pocitem, který mu svíral žaludek, jako kdyby se mu jeho jednačást chtěla oddat, jako kdyby tato slova nacházela odezvu v jeho vyhaslépaměti.

„Mary?“ podivila se Cecily a natáhla ruku ke druhému polštář i. „Nevím.Asi mi shání něco k snídani. Jako ty dř ív. Vzpomínáš si, Tome?“


29/243

Př ikývl, lhář . Ne, nevzpomínal si. Nevzpomínal si na nic. Jednohochladného únorového rána se narodil s touhle bolesti v hlavě, se silnou ahlubokou chutí zabíjet pokaždé, když zkusil rozluštit to tajemství.

„Kde je nefritový medailon?“ zeptal se hrubě, aby zahnal špatné účinkytoho sladkého pocitu, který ho vyváděl z rovnováhy.

„Proč? Nemá žádnou cenu, to př ece víš, Tome.“Cecily chtěla jen jedno, nenechat uprchnout svů j sen.„To se mýlíš,“ prohlásil muž. „Ten medailon je klí čem k pohádkovému

pokladu. Musím ho dostat. Ř ekni mi, kde je ukrytý, a vaše těžkosti skončí.“Cecilyiny oči se rozzář ily.„Mary ho nikdy nesundává. Ach, Tome, počkáme tu společně, ty a já,

jako kdysi. Vzpomínáš si, viď? Pojď,“ zachvěla se a znovu ho k sobě př itáhla.

Muž v černém objal hruď, která se mu nabízela, pak zvedl své ruce až ke

krku, aby ho polaskal. Cecily se mu odevzdala. Najednou byla šťastná.Bylo pro ni jen málo důležité, co je sen a co skutečnost. Právě znovunalezla Toma, Maryina otce, toho muže, kterého tolik milovala. Ani když užse jí nedostával dech, neuvědomila si, že Muž v černém ji právě vraždí.

Od Temže protékající blízko hostince stoupal ostrý zápach, který štípal vkrku. Jakýsi žebrák se tu klátil opř ený o svítilnu s pusou otevř enou aukazoval pár černých zubů. Mručel a snažil se odehnat psa, který se mupokoušel ukrást jeho jídlo. Mary se mu vyhnula.

„Tohle už nikdy,“ pomyslela si a blahoř ečila lady Readové. Nevěděla, jak velké dobrodiní jí mohla prokázat, ale bude to dost, aby se Cecily znovuvrátila barva nadě je.

Vybíhala schody po čtyř ech a vyhnula se nájemci, který se hádal se svouženou vzadu za lokálem.

„Cecily!“ volala radostně, když otvírala dveř e dokoř án.Cecily neodpovídala. Klidně spala.Mary mechanicky otočila klí čem v zámku a pak ji začala budit. Obličej jí

pokryla jemnými a zvučnými polibky. Cecily se ale nepohnula. Maryino

srdce se rozbušilo tak silně, že se zdálo, že jí snad rozrazí hruď. „Maminko,“pronesla naléhavě, i když věděla, že je to zbytečné.Pocítila prudkou bolest, která hrozila tím, že jí rozdrtí vnitř nosti.Mary chtěla plakat, ale slzy nepř icházely, dusily ji a zůstávaly v jejím

sevř eném žaludku. Cecily měla na tvář i blažený výraz. Nevzpomínala si, žeby ho u ní někdy viděla. „Můžeme být nešťastní ze štěstí těch, kterémilujeme?“ ř íkávala často.

Mary dovolila té úvaze, aby ji zcela naplnila a konejšila tak a potlačovalasvou bolest, př ijímala nepř ijatelné. Smrt Cecily tak slušela! Ne, smrt ji

neuvedla ve zmatek. A př esto všechno v jejím nitru nutilo Mary k

ř ičet.Rozhodla se, že př ekoná všechnu skleslost, která ji náhle a naprosto

ovládla. Zvedla se, posbírala asi deset sví ček, které tvoř ily všechny jejich


30/243

zásoby, a zapálila je, aby pomocí jejich světla př ivedla svou mrtvou matkuzpátky k životu. Pak, když jí složila paže na prsou, jak to udělal pastorReeves lady Readové, natáhla se vedle ní na lůžko, aby u ní držela stráž.

Pozdě ji se rozhodla, že jí sundá smaragdový př ívěsek, který Cecily nikdynechtěla prodat, dokonce i když jim bylo nejhůř , pod záminkou, že je to

př ipomínka jejího vítězství nad manželovou rodinou.Když se Mary sklonila k Cecilyinu krku, aby př ívěsek sundala, zjistila,

že jsou na něm tmavé stopy. Udiveně je prozkoumala zblízka. Jakmile seujistila, že jsou to pohmožděniny, které na krku zanechal stisk prstů, rychlese celá zkoprnělá vztyčila.

Zdálo se jí to neskutečné, nepochopitelné. Kdo by ji mohl chtít uškrtit? Z jakého důvodu? Cecily byla dobrota Sama. Znovu vzala do ruky sví čku,př iblížila plamen k podezř elým stopám a riskovala př i tom, že jemné stř íbrnévlasy by mohly vzplát. Musela se smí ř it s pravdou: Cecily prostě a jednoduše

někdo uškrtil!Zničená a vyčerpaná Mary políbila milované čelo tak, jak jí to Cecilyčasto dělala, opř ela se o zválené polštář e a bloudila pohledem po studené apochmurné místnosti, po rozviklaném a opotř ebovaném nábytku.

Nechápala to Ne. Nechápala!Nedávalo to smysl. Tím spíš, že nic neukradli, protože př ívěsek měla

Cecily stále ještě na krku. Vrah ho musel určitě vidět, když se nad svou oběť sklonil. Tak kde je tedy pravda?

Ty otázky byly nesnesitelné. Měla chuť kř ičet. Musela jednat, nenechat

se zlomit, nezhroutit se, jak se to př íliš často stávalo její matce. Mary serychle sklonila pod postel, vytáhla odtamtud malou truhlici, která se podopotř ebovanou matrací dělila o místo se šváby a pavouky. Otevř ela ji,postavila na malý stolek a naplnila ji těmi několik málo věcmi jako pokaždé,když musely s Cecily utíkat.

Právě ji zavř ela, když se pohnula klika, v panice se instinktivně př itisklake zdi. Z druhé strany zabručel nájemcův hlas:

„To už je podruhé, madam Readová! Vrátím se za hodinu a budete mimuset zaplatit, jinak…“

Větu nedokončil a Mary slyšela, jak svým těžkým krokem dupe dolů poschodech.Zůstávat dál s Cecily by bylo bláznovství. Neměla prostř edky ani na to,

aby své matce dopř ála pohř eb.„Hř bitovy nejsou k ničemu jinému, Mary, než aby rychleji pohř bily duši

v zapomnění srdcí. To spíš namaluj hvězdu na nebesa, aby mě doprovázelana věčnosti. A já tak nad tebou budu vždycky bdít, ať se ocitneš kdekoli,“doporučovala jí Cecily.

Tehdy si nepř edstavovala, že ji opustí takhle! Mary ze sebe znovu

setř ásla tíse

ň, políbila studenou tvá

ř své matky, zašeptala chv

ě jící se sbohemdo hedvábných kadeř í, které byly stále ještě jako z hedvábí, a pak bez

ohlédnutí př eskočila zábradlí v okně. Hodila své zavazadlo dolů a z prvního


31/243

poschodí seskočila do slepé uličky. Probudila několik psů a koček, které se srámusem rozběhly.

Dlouho bloudila ulicemi kolem bř ehů Temže, kde na sebe prostě pokř ikovalikejklí ř i a rybář i.

Cítila jen bolest, hrůzu a beznadě j.„Je to nespravedlivé,“ myslela si, „nespravedlivé, že se to stalo zrovna

dneska, když jsem mamince př inášela tak dobrou zprávu. Nechtěla, abych sena pastora Reedse obrátila už dř ív, protože nevěř ila v náklonnost ladyReadové. Možná, že by se to všechno nestalo a Cecily, teď zaopatř ená, by sesmála po jejím boku a ona by jí podala ruku, aby jí ve stář í byla oporou.Nedař ilo se jí vyhnat z mysli obraz pokojné tvář e matky, která jako kdyby sepodvolila, jako kdyby byla spoluviníkem útočníka a nalezla ve smrti posledníúnik př ed svým neštěstím. Tahle možnost jí působila bolest.

Špičkou stř evíce nakopla kamínek, v bř iše jí kručelo hladem. Hned zítrase pů jde př ihlásit o své dědictví. Cecily by nechtěla, aby o ně př išla. Př íliš sekvůli němu ponížila. Mary sevř ela smaragdový př ívěsek, který měla zavěšenýna krku společně s nefritovým okem jako poklad. Duše Cecily se do ně jzapsala navždycky.

V tu chvíli netoužila po ničem jiném než po samotě. Vkradla se podmost, př itáhla si plášť úžeji, trochu se zachvívala zimou a nechala se unášetpohybem lodí. Viděla odtud na londýnský př ístav.

Svů j pocit viny př enesla na Tobiase Reada, když v sobě znovu objevila

nenávist, která se jí zmocnila vždy, když na ně j pomyslela. Patř ilo mu mnohoz těch lodí. Mohl je snadno zachránit, když jeho matka zemř ela, mohlpokračovat v jejím díle. Ale on ji tehdy radě ji vyhnal. Jak mohla vědět, žezměnil názor do té míry, že ji nechal hledat, aby se s ní podělil o dědictví?

Najednou to bylo naprosto jasné. Tak jasné, že Mary vyrazila výkř ik a její pěst vylétla vzhůru. A co když jí Tobias Read nebyl v patách proto, aby jizaopatř il? Co když to bylo naopak proto, aby se jí zbavil?

„Ach! Mů j Bože, to ne!“ zasténala.Tobias Read!

Nemohl to být nikdo jiný! To on byl vrahem její matky!Mary se rozhodla, že opustí Londýn co možná nejrychleji, protože teď secítila ohrožená. Kam jít? Co dělat?

Lodi plující sem a tam ji inspirovaly. Najde si práci plavčíka. Dař ilo se jíklamat svět kolem sebe po dlouhá léta a neuměla si př edstavit, že by nosilaněco jiného než kalhoty. Nemohla riskovat a objevit se na některé z lodí,které patř ily jejímu strýci. Zdálo se jí, že Dover je př ístavní město, do kteréhose dostane nejrychleji. Vzdá se dědictví, které bylo př í činou jejího neštěstí, ahned zítra se vydá na cestu, aby na ně zapomněla.


32/243

5.

Mary př išla do Doveru o týden pozdě ji. Byla vyčerpaná z toho, jak vlekla svétrápení po bahnitých cestách. Déšť, který padal bez př estání již celé tř i dny,

stékal po jejích tvář ích jako slzy, které si ona zakázala prolévat.V př ístavu posbírala tu i tam ně jakou tu skývu chleba a pak se soustř edila

na sledování pohybu dalších neduživců, kteř í dotírali na cestující s tím, že jimposkytnou ně jakou drobnou službu. Zdálo se to být snadné, a tak se bezdalšího otálení rozhodla zkusit své štěstí, aby př ečkala dobu, než se jí podař ínajít plavidlo, na které se nalodí.

Ale kostelní zvony už zvonily poledne a jí se zatím nepodař ilo sehnatnic, čím by ztišila kručení ve svém žaludku. Musela poznat, jak je nezkušená.Na to, o čem se domnívala, že může získat každý, vůbec nestačila. Jedinci,

kteř í na to byli zvyklí, byli rychlejší, byst

ř ejší, úsp

ěšně jší než ona.Už se chtěla vzdát, tak bylo její zklamání veliké, když zahlédla, že se

blíží další kočár. „Poslední,“ ř ekla si. „Jestli se mi to nepodař í, pů jdu si něcok jídlu vyžebrat.“

Vydala veškerou svou energii, běžela tak, až ztrácela dech, aby př edběhlaostatní. Těsně př edtím, než koně zastavili na nábř eží, př eskočila provazy alana př idržující lodní schůdky, loktem odstrčila vyčouhlého výrostka, kterýuž vydělal víc, než bylo tř eba, a vydobyla si svou první př íležitost.

Kočí otevř el dví ř ka v okamžiku, kdy se Mary ocitla př ímo př ed mužem,který z nich vystupoval. Ale nebylo to ani trochu tak, jak doufala. Aby se jípomstil, podrazil jí její rival nohy a ona se Jak dloubá, tak široká natáhla doblátivé kaluže. S rukama nataženýma vpř ed, aby zmírnila svů j pád, postř íkalavšechno ve své blízkosti, dokonce i dokonalé šaty urozeného pána, kterýzrudnul vztekem.

„Blázne bláznivý!“ vykř ikl francouzsky a svou dobř e padnoucí botouuštědř il Mary pěkný kopanec do boku.

Mary sedící uprostř ed kaluže s tvář í celou umazanou stékajícím blátemdrmolila ponížené omluvy ve stejném jazyce. Vyčouhlý výrostek, kterýovládl smích rychleji než jeho kamarádi, okamžitě nabídl své služby a Maryviděla, jak urozený pán, pobouř ený Její nešikovností, odchází po jeho boku.

Právě chtěla zkroušeně zmizet, když si všimla dopisu, ležícího v blátě.Shýbla se pro ně j a bezděčně volala na svou oběť jménem, které bylo nadopise napsáno, aby mu ho odevzdala.

„Pane! Pane de La Partelière, počkejte!“„Dejte ten dopis mně, mladý muži!“ požádal ji ženský hlas.Se zadnicí stále ještě př ilepenou v blátě, musela se Mary otočit a

zvednout hlavu, aby na schůdku kočáru uviděla elegantní dámu. Vypadala nato, že její žalostná pozice ji stejně pobavila, jako dojala.

„Omlouvám se, madam,“ litovala Mary, „ušpinila jsem ho stejně jakosvršky vašeho manžela.“


33/243

„Vy mluvíte francouzsky?“ podivila se a za svou rukou v rukavičceschovávala smích.

„A také čtu,“ př iznávala se Mary, která doufala, že tak odůvodní svénaléhání.

„Jděte a vyčistěte si šaty,“ rozhodně pronesla dáma, která odmítala

př evzít dopis zašpiněný blátem, „a př ineste mi ten list domů, až uschne. Jakse jmenujete? Kolik je vám let?“

„Mary Oliver, madam, a je mi 18 let,“ lhala.„Tedy dobrá, Mary Olivere, setkáme se pozdě ji,“ ubezpečila ji její

dobrodinka a udala jí svou adresu a své jméno. „A co se týče toho pána,ničeho se neobávejte. To není mů j manžel, ale mů j osobní sekretář . A pokud

je tak nevrlý je to proto, že jsem ho právě propustila!“

Mary nečekala, až se čahoun vrátí, a zmizela. Př ijížděly další kočáry a

upoutaly pozornost ostatních. A pokud to, jak byla špinavá, př itahovalo vícopovržlivých než soucitných pohledů, nevěnovala jim pražádnou pozornost,protože hledala to nejklidně jší místo na nábř eží.

Laskavost této paní de Mortefontaine z ní smývala její zármutek lépe,než déšť posledních dní. Drhla ze sebe špínu v temných vlnách průlivu LaManche a jektala zuby v ostrém větru.

„Ně jaká měšťka by z toho umř ela!“ myslela si a najednou byla pyšná napevnou stavbu svého těla. Př inejhorším nastydne. Udělá všechno, jen abynepromeškala svou př íležitost u madam de Mortefontaine. Jakmile pronikavý

vítr od severu trochu osušil mokré šaty, které se jí lepily na promrzlou kůži,utíkala, aby se zahř ála. Na rohu každé ulice kontrolovala směr cesty na svémnáčrtku. Nakonec dorazila k nádhernému sídlu své ochránkyně a se jménem,které si př ivlastnila a které bylo jejím jediným zavazadlem.

Otevř ela jí služka s roztomilým obličejem, prohlédla si ji, a pak ustoupilastranou, aby mohla vstoupit.

„Madam vás očekává,“ ř ekla a uvedla ji do malého salonku.„Jste mnohem hezčí než jako černoch!“ prohlásila Emma de

Mortefontaine, když k ní natahovala ruku.Mary na ni vtiskla dvorný polibek, jak si to osvojila s učitelem dobrýchmravů lady Readové. Na Emmině tvář i se objevil okouzlený výraz.

Nicméně hned vzápětí zvolala:„Mů j Bože, jste úplně promrzlý!“Když zahlédla mokré šaty a zastř ený Maryin pohled, zatáhla Emma de

Mortefontaine za šňůru a objevila se služka.„Amando, odveďte tohoto mladého muže do př ípravny a pů jčte mu

ně jaký oblek pro služebnictvo. Než se př evlékne, př ipravte mu čokoládu.

Jděte, Mary Olivere,“ na

ř ídila s náznakem vý

čitky v hlase. „Se zápalem plic,byste mi nebyl k ničemu.“

Mary uposlechla. Opravdu se necítila nijak zvlášť dobř e.


34/243

„Jak jste se mohl, probůh, takhle promočit?“ divila se Amanda, když hovedla chodbami. „Dneska př ece nepršelo.“

„Ně jaký nešika do mne strčil, když jsem stál na molu,“ lhala Mary.„Mám pro vás jednu radu, Amando, počkejte, až př ijde léto a teprv

Date post:	06-Jul-2018
Category:	Documents
Upload:	annie-galwin
View:	222 times
Download:	0 times

Ve Sluzbach Krale

Documents