K N I H Y A D Ě J I N Y

ROČNÍK 18/19

2011 – 2012

ISSN 1210–8510

VYDÁVÁ KNIHOVNA AV ČR, v. v. i.

PRAHA 2013

68

Vliv Ondřeje Ungnada ze Suneku na rozvoj

české knižní kultury

Jan Pišna

EŠTĚ DŘÍVE, NEŽ SE ZAČNEME PLNĚ VĚNOVAT TÉMATU SAMOTNÉHO PŘÍ-

spěvku, je nutné si vyložit některé možné pochybnosti, které se vztahu-jí k takto široce pojatému názvu. Předně se nám jedná o hledání souvztaž-ností mezi recepcí a uváděním určitých děl skupiny reformačních autorů do českého prostředí na straně jedné a na druhé straně osobou šlechtice Ondřeje Ungnada ze Suneku. Zároveň se chceme pokusit o pohled kom-plexnější, než jaký je nám schopna nabídnout pouhá literárněhistorická optika, a uvažovat v souvislostech a kontextu knižní kultury 16. století. Neboť, jak si dále ukážeme, Ungnadova činnost působila a ovlivňovala různé činitele kulturní společnosti od intelektuálů, kteří obstarávali pře-klad děl, přes tiskaře, až po běžné čtenáře čtoucí tyto knihy.

Ondřeje Ungnada ze Suneku a na Hluboké (10. února 1499 – 21. břez-na 1557) zatím vnímá česká historiografie spíše okrajově. Dosud se omezo-vala na nahodilé zprávy o něm, nežli na ucelené zkoumání životních osudů a významu tohoto jihočeského velmože. Shrňme tedy těch pár známých informací, abychom měli lepší představu, kým Ondřej Ungnad byl. Narodil se 10. února 1499 Janu Ungnadovi a Margaretě Lochnerové z Liebenfalsu. Víme, že byl celkem třikrát ženat. Druhým sňatkem z 10. října 1534 s Bo-hunkou z Pernštejna (1516–1548), dcerou Vojtěcha z Pernštejna, přechází věnem na Ondřeje také hlubocké panství s možností užívat přídomku „na Hluboké“. Rázem začíná Hlubokou a celé své panství cíleně zvelebovat a modernizovat, zavádí na Hlubokou vodovod (1534), zakládá nové vinice (1534), pivovar v Líšově (1535), oboru, rybníky, nechá stavět nové mlýny, nový dvůr Vonřejov (1550) apod. S tím patrně souviselo i vysoké finanční zatížení statku, které se pokusil částečně vyřešit už Jan z Pernštejna vzdáním se Protivína 29. listopadu 1540 ve prospěch Ondřeje Ungnada, ale ani to nevedlo ke zlepšení situace. Ani hospodářské zásahy třetí man-želky Anny ze Střechova nedokázaly odvrátit osud ungnadovského držení hlubockého panství. Krátce poté, co Ondřej s Annou přesídlili roku 1555 do Korutan, se svěřuje panství nakrátko synu Adamovi, ale nakonec celý čes-ký ungnadovský majetek získává roku 1561 Jáchym z Hradce. Ondřej Ungnad umírá 21. března 1557.1

Z popsaných faktografických údajů vysvítají mezi řádky i jisté povaho-vé rysy osobnosti Ondřeje Ungnada, jež se projevují hospodářskými a re-

1) Václav LEDVINKA, Pernštejnská epizoda v dějinách jižních Čech, in: Pernštejnové

v českých dějinách. Ed. Petr VOREL. Pardubice 1995, s. 91–104. Souhrnně o celém rodu pojednávají hesla ve slovníku Grafen und Herren. Höfe und Residenzen im spätmittelal-terlichen Reich. Ostfildern 2012, s. 1531–1545. Petr MAŠEK, Šlechtické rody v Čechách, na Moravě a ve Slezsku od Bílé hory do současnosti, 2. díl. Praha 2010, s. 390 (zde také shrnuje starší literaturu).

J

2011–2012

69

prezentačními ambicemi, ale zároveň naprostým nezvládnutím finančního krytí těchto aktivit. Již roku 1532 odprodal např. zpustošený hrad Plan-kenwarth kupci Georgu Stürgkhovi († 1547). Obdobně můžeme pohlížet na život renesančního šlechtice, který se rád a aktivně účastní zábav (např. různých svatebních hostin, rytířských turnajů, dokonce dne 25. 2. 1555 vystrojil pro svou dceru Annu a Jaroslava Libštejnského z Kolovrat velko-lepou svatbu s turnajem), alespoň tak ho zachytil ve svém kronikářském díle Václav Březan.2

Tím však Březanův zájem o rod Ungnadů neskončil, ba právě naopak. V třeboňském archivu se zachoval několikastránkový náčrtek genealogie celé jihočeské větve rodu Ungnadů a několik drobných poznámek (datová-no k roku 1610). Mezi nimi je pro nás podstatná zmínka, že Ondřej Ung-nad „čital spisy Philippa Melanch“.3

Jak jsme již dříve upozornili,4 z popudu Onřeje Ungnada byla do češti-ny přeložena celá řada reformačních spisů, přičemž víme přinejmenším o překladech děl Antona Corvina (1501–1553), Johanna Brenze (1499–1570), Johanna Spangeberga (1484–1550) a zmínkou také Filipa Melan-chthona (1497–1560). Překlady vznikaly v dvou příbuzných a zároveň roz-dílných intelektuálních a sociálních prostředích. V Ungnadově družině, můžeme-li to tak nazvat, se pospolu objevují měšťan Jan Straněnský, poz-dější českobudějovický písař Jan Petřík z Benešova, univerzitní mistr Zikmund Antoch z Helfenberku a šlechtic a místopísař Království českého Hynek Krabice z Veitmile. Je proto na místě se ptát po spojnicích, hledat vztahy a úběžníky k osobě donátora tisků a v řadě případů i hlavního in-spirátora k převodu textu do češtiny.

Poprvé se s Ungnadovým jménem setkáváme v dedikační předmluvě překladu spisu Sebestiana Francka O ukrutném a hanebném hříchu opil-ství,5 který byl vytištěn roku 1537 u Pavla Severýna z Kapí Hory v Praze.6 Franckův spis přeložil bakalář Jan Petřík z Benešova, který již roku 1534, jak se dovídáme z jeho kopiáře,7 znal a pro překlad jako předlohu použil druhé augšpurské vydání Vonn dem grewlichen laster der trunckenheit ... z roku 1533.8 Nasvědčuje tomu ta skutečnost, že se původní Franckova

2) Václav BŘEZAN, Životy posledních Rožmberků I. Praha 1985, s. 12, 16, 71, 80, 114.

3) Státní oblastní archiv Třeboň, Cizí rody, Ungnád ze Suneku (1557–1618) – 47 folií. Za laskavou pomoc děkuji Mgr. Miroslavu Žitnému.

4) Jan PIŠNA, Příspěvek k recepci díla Filipa Melanchthona v bohemikálních tiscích 16. a začátku 17. století, in: Problematika historických a vzácných knižních fondů 2011. Sborník z 20. konference Olomouc, 20.–21. září. Olomouc 2012, s. 85–96.

5) Knihopis českých a slovenských tisků od doby nejstarší až do konce XVIII. století. Díl II. Tisky z let 1501–1800. Red. Zdeněk Václav TOBOLKA, František HORÁK. Praha 1946, sv. 3, č. 2576 (dále jen Knihopis).

6) Petr VOIT, Encyklopedie knihy. Starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století. Praha 2006, s. 909–915.

7) Strahovská knihovna, sign. DG V 21, na fol. 124r. Popis kopiáře publikoval Bohu-mil RYBA pod č. 1735 in: Soupis rukopisů Strahovské knihovny III. Praha 1979, s. 478–483.

8) VD 16 F 2153.

Knihy a dějiny

70

dedikační předmluva, lišící se od prvního vydání pouze vročením 1533, objevuje také v českém překladu s tímto datem.

Petřík se hned úvodem zmiňuje o tom, že „pan Ondřej Ungnod ..., pan můj milostivý, mne s pilností a snažně žadati račil, abych tyto knížky dole psane z německého jazyku v český přeložil, ale poněvadž v témž vykládání tak jakž by potřeba kazala, zběhlaj ani zvyklaj nejsem, z té příčiny vidělo se za potřebne všecky vůbec i jednoho každého, obzvlaště se vší pokorou prositi, aby taková má práce, jakž příznivě a laskavě přijata, tak také mi-lostivě a křesťansky vážena a vykládána byla“. Petříkovo váhání nad pře-kladem nás může zarazit, zvláště, když víme, že byl překladatelsky velmi činný. Ono váhání si lze vysvětlit patrně Petříkovou pasivní znalostí něm-činy.9 Oproti překladům z latiny, s nimiž měl Petřík bohaté zkušenosti již z telčského a jindřichohradeckého období, u německého jazyka patrně sám pociťoval značné rezervy.10 Spojitost s Ungnadem je zdůrazněna ještě v impresu s informací, že překlad byl dokončen v Jindřichově Hradci na den sv. Kateřiny [25. 11.] 1536.

Zajímavé je i porovnání předlohy a výsledného Severýnova tisku. Na titulním listu českého překladu pod zkráceným názvem je použit dřevořez (118×118 mm) s výjevem šlechtické společnosti popíjející u kulatého stolu s vročením 1537.11 Vznikl jistě v Severýnském ateliéru přímo pro tuto pu-blikaci. V porovnání s německým vydáním působí ale uměřenějším do-jmem (např. se v něm nevyskytuje žádná zvracející postava v druhé míst-nosti) a kompozičně je více symetrický dle středové osy.

Na rubu titulního listu se nachází Ungnadův znak (108×132 mm),12 pod nímž je citace z Lukášova evangelia (v původním vydání je uvedena na titulním listu pod vyobrazením). Znak patrně vznikl v tzv. Severýnském ateliéru a je charakteristický pro tisky, které z Ungnadova popudu vyšly v Severýnské oficíně v kvartovém formátu.

Z předmluvy k témuž vydání se dovídáme také podstatné informace o překladateli a Ungnadově roli při vydání spisu Počíná se instrukcí pana Hanuše z Švorcperku ..., vytištěného roku 1538 taktéž u Pavla Severýna. Autorem předlohy byl Johann von Schwarzenberg (1463–1528) a kniha poprvé vyšla pod názvem Der Zutrinker und Prasser Gesatze, Ordenung

9) To by však šlo i proti skutečnosti, že Petříkovi je připisován překlad z němčiny ne-

dochovaného tisku Žalmů na způsob modliteb, který měl vyjít v letech 1535 a 1536 (viz Knihopis č. 17554).

10) V tomto smyslu lze číst Petříkovu poznámku v rukopise sign. DG V 21 na fol. [123v] „Kdo německy umí, mouž sobě sam přečisti, dokudž jich někdo v řeč českú nepřelo-ží“.

11) Dřevořez byl použit ještě roku 1547 Janem Kosořským v tisku Konáčova spisu Kníha o hořekování a naříkání ... (Knihopis č. 4275). Viz František HORÁK, Česká kniha v minulosti a její výzdoba. Praha 1948, s. 85–86.

12) Znak se dočkal opakovaného otištění nejen v tiscích překladů luterských reformá-torů, ale byl použit také v hebrejském tisku. Zde patrně plnil jen dekorační funkci. Viz Petr VOIT, Výzdoba pražských hebrejských tisků první poloviny 16. století jako součást české knižní grafiky, in: Hebrejský knihtisk v Čechách a na Moravě. Ed. Olga SIXTOVÁ. Praha 2012, s. 123.

2011–2012

71

und Instruction roku 1513.13 Hynek Krabice z Veitmile mohl mít k dispo-zici pro svůj překlad některé z dalších vydání. Obdobně jako u Franckova spisu, i zde byla grafická předloha adaptována, což je patrné v dřevořezu na straně H 2v (132×107 mm) pod nadpisem „Najvyšší kanclíř pekelní“ zobrazující malého Baccha s dýkou a korunou na tyči, s hrozny u pasu, který stojí na Písmu a močí.14 Využit je také na protější straně dřevořez zobrazující anděla (50×105 mm). V původním vydání z roku 1513 se oba motivy četně objevují, ale zatímco v českém vydání je jen větší dřevořez určen přímo k tomuto dílu, anděl má spíše funkci obecně ilustrativní. Po-slední ilustraci nacházíme v samotném závěru spisu na poslední straně, kde tisk uzavírá signet Pavla Severýna z Kapí Hory (108×83 mm).15

U obou tisků se musíme nyní zastavit a zauvažovat nad tím, v jakém poměru vůči sobě vystupují. Mezi oběma tisky je nepatrný časový rozdíl. Tisk O ukrutném a hanebném hříchu opilství byl vytištěn 8. června 1537 a spis Počíná se instrukcí pana Hanuše z Švorcperku ... 1. února 1538. Oba spisy, jak dokladuje Petříkova předmluva a v ní obsažené narážky na plu-rál knihy, odkazující také na Instrukcí ... a pochvalné zmínky, působící až recenzním dojmem, o zalíbení Volfa Krajíře z Krajku (poručník majetku po smrti Adama I. z Hradce) v těchto knihách, byly zamýšleny a koncipovány jako soubor tematicky zaměřených mravokárných spisů. To potvrzují kon-voluty dochované v našich knihovnách.16

Společně s dalšími tematicky zaměřenými texty 16. století se oba spisy dočkaly recepce v antologii Potvorný drak apokalyptický se sedmerou hla-vou ... z roku 1642.17 V dedikační předmluvě věnované Jaroslavu Bořitovi z Martinic a korporativně podepsané Českou staroměstskou kongregací pod titulem Nanebevzetí Nejsvětější Rodičky Boží, tedy tzv. staroměstské-ho bratrstva, mimo jiné informuje a shrnuje informace z Petříkovy před-mluvy a následně vysvětluje, že obě knihy zařazuje i proto, „ježchžto nyní lze není dostati“.18 Z obou jsou tedy cíleně vybrány a přetisknuty pasáže, pojednávající o nebezpečí opilství a o jejich pokutování.19 Kompilátor byl, jak text antologie sám prozrazuje, velice dobře obeznámen s mravoučnou literaturou 16. století, s antickou a historickou literaturou, zvláště z Vele-slavínské oficíny. V tomto ohledu nebyla na závadu ani rozdílná konfesní příslušnost autorů takových děl, jež není nikde zmíněna ani náznakem.

13) VD 16 S 4743.

14) P. VOIT, Encyklopedie knihy ..., op. cit. v pozn. č. 6, s. 912–913.

15) F. HORÁK, Česká kniha ..., op. cit. v pozn. č. 11, s. 94–95.

16) Např. exempláře Strahovské knihovny Královské kanonie premonstrátů v Praze sign. BE VI 109 (v dobové vazbě, k oběma spisům přidávají Pekkův tisk List Rabbi Sa-muelle k Rabbi Izaakovi poslán ... z roku 1527, stejně tak dnes ztracený exemplář sign. BC VI 88) a sign. CCh VII 40 (pozdější převazba, obsahuje Bavorovského Kázání o svatém pokání ... z roku 1552, a pak oba spisy v opačném sledu).

17) Knihopis č. 2578.

18) Potvorný drak apokalyptický ... Praha 1642, fol. [A 6r – A 7v].

19) Například citace z Instrukcí pana Hanuše z Švorcperku, ibidem, s. 261n.

Knihy a dějiny

72

Roku 1541 se objevuje dvojice tisků s dedikační předmluvou určenou Ondřeji Ungnadovi. Jedná se o překlady Johanna Brenze a Antona Corvi-na. Johann Brenz vydával svá protiturecky laděná kázání již od dvacátých let v různých vydáních.20 Ta se postupně ustálila ve dvou opakovaně vydá-vaných souborech. První z nich je Zwo und zwaintzig Predig den Türcki-schen Krieg ...21 vydaný v Norimberku u Paypuse roku 1532 a následně pak ještě roku 1538.22 Jedná se o německý překlad z latinského souboru kázání Homiliae Viginti duae, sub incursionem Turcarum in Germani-am ...23 z roku 1532. Druhým, a pro nás důležitějším, je spis Wie sich Pre-diger und Leyen halten sollen ...,24 který poprvé vyšel v Norimberku roku 1531. Později Brenz text nově přehlédl a roku 1537 vydal ve Wittenbergu tiskem s názvem Türcken Biechlein ...,25 jenž se stal předlohou pro český překlad Jana Straněnského Proti Turku velmi pěkny křesťanský potřebný spis a sprava.26 Český překlad se dochoval v jednom unikátním exempláři v Knihovně Národního muzea v dosti nekompletním stavu a bez zachova-ných nakladatelských údajů. Pro hypotézu, že Straněnský při překladu vycházel z Türcken Biechlein, máme hned několik důkazů. Tím nejpádněj-ším je jistě zařazení „modliteb aneb kolací proti Turku“, které se vyskytují jen v Türcken Biechlein, ale nikoliv ve Wie sich Prediger und Leyen halten sollen.

Při bližším srovnání obou textů však vidíme ještě jeden podstatný roz-díl, neboť neobsahuje jen text Türcken Biechlein, nýbrž za fol. [B 8v] je při-daný text jiného spisu. Avšak i přes veškerou snahu se nám jej dosud ne-podařilo přesně ztotožnit s některým z Brenzových textů vydaných do roku 1541. Torzo druhé části českého tisku neposkytuje dostatečné množství textového materiálu s výraznou nápovědí, o jaký text by se mohlo jednat (pokud je skutečně Brenzův).

Jak jsme již předestřeli výše, exemplář tisku Proti Turku velmi pěkný křesťanský potřebný spis a správa se dochoval značně nekompletní a bez údajů o tisku. Na základě srovnání užití jednotlivých tiskových písem (ti-tulní list vysázen rotundou č. 1B a texturou č. 6A, text vysázen švabachem č. 2)27 jsme došli k závěru, že to vše pravděpodobně odpovídá tiskárně Jana Hada, disponující všemi uvedenými typy písma pro čtyřicátá léta 16. století.28

20) Carl GÖLLNER, Turcica: die europäischen Türkendrucke des XVI. Jahrhunderts,

Band I. Baden-Baden 1994, s. 425.

21) VD 16 B 7677.

22) Druhé vydání zmiňuje C. GÖLLNER, Turcica ..., op. cit. v pozn. č. 20, s. 296.

23) VD 16 B 7671, B 7673.

24) VD 16 B 7984, B 7985.

25) VD 16 B 7986, B 7987.

26) Knihopis č. 1299.

27) Petr VOIT, Tiskové písmo Čech a Moravy první poloviny 16. století, in: Bibliotheca Strahoviensis 10, Praha 2011, s. 105–202.

28) K tomu lze dodat také tu skutečnost, že o rok později vydává Straněnský Alma-nach duchovní taktéž u Jana Hada, avšak téhož roku 1542 vydává Dvanácte artykuluov

2011–2012

73

Překladu předchází dedikační předmluva Ondřeji Ungnadovi datovaná Janem Straněnským 5. července 1541 v Jindřichově Hradci. Nedochovala se však v úplnosti, jelikož je pravá horní část listu odtržena, tudíž postrá-dáme i závěr 6 řádků vyznačovacího písma oslovení v dedikaci a násled-ných 9 řádků a z druhé strany 17 řádků sazby textu. To však nebrání to-mu, abychom se u slov Jana Straněnského nezastavili. Jedná se totiž o první dochované Straněnského veřejné vystoupení, a pokud je nám zná-mo, i jeho první tiskem vydaný překlad. Předmluva sama má spíše formu až homiletického textu, jak je u Straněnského zvykem, a spíše okrajově a v závěru se zmiňuje o faktických důvodech překladu a vydání tohoto dí-la: „Vaší milosti, věřím, že tuto práci mú milostivě příjíti ráčíte, kterúž sem z té příčiny vykonal, aby to, což Němcům k naučení spasitedlnému sepsáno jest, také Čechům vědomé bylo.“29 Jinými slovy není zde, podobně jako u některých dalších Straněnského předmluv, jasně definováno, jaký vztah byl mezi překladatelem Straněnským a dedikantem Ungnadem.

O překladech děl Filipa Melanchthona jsme pojednali již jednou v sou-vislosti se vztahem k recepci v českém prostředí,30 ale vzhledem k tomu, že v textu dedikační předmluvy k spisu Antona Corvina Rozjímání o umučení Krysta Pána ...31 překladatel Zikmund Antoch z Helfenberku zmiňuje nám dosud neznámý text českého překladu Melanchthonova díla, pokusíme se o jeho určení. Absence názvu textu sice nedovoluje přesně identifikovat, o jaké dílo se mohlo jednat, ale na druhou stranu se můžeme alespoň hy-poteticky zamyslet nad tím, jaké dílo to mohlo být, z něhož Ungnad naká-zal Antochovi překládat. Ani informace obsažená na druhé stránce před-mluvy nám neposkytne mnoho údajů. Musíme se tedy spokojit s Antocho-vou strohou informací: „Kterúžto věc velmi široce ten slavný a znamenitý muž Philippus Melanthon, v knížce vo ouřadu světských panův, kteráž vaší milosti k žádosti též v český jazyk předtým vyložena jest, právě a upřímně vykládá.“

Melanchthon se před rokem 1540 zmiňuje o vztahu světské vrchnosti k aktuálnímu náboženskému dění v několika spisech. Můžeme se domní-vat, že pravděpodobnou předlohou by mohl být spis Vom ampt der weltli-chen Fürsten, das jn aus befelh des wort Gottes gebüren wöll, alle miß-breuch in jren Kirchen abzuthun z roku 1539.32 V něm se Melanchthon snažil poukázat na povinnost i světské vrchnosti starat se o církevní věci a přispívat tím k obecnému dobrému. Aktivní etické a morální prvky filo-sofie křesťanského šlechtice podpírá argumentací a odvoláváním se na příkladné statečné a zbožné židovské krále, na obecné principy křesťan- víry křesťanské u Günthera v Prostějově. Pozoruhodné je, že obě předmluvy k různým dílům, jež vyšly v různých tiskárnách v témže roce, jsou datovány na den sv. Šimona a Judy 28. 10. 1541.

29) Johann BRENZ, Proti Turku velmi pěkný křesťansky potřebný spis a správa. Pra-ha 1541, fol. [A 4r].

30) J. PIŠNA, Příspěvek k recepci děl Filipa Melanchthona ..., op. cit. v pozn. č. 4, s. 85–96.

31) Knihopis č. 1625.

32) VD 16 M 3973.

Knihy a dějiny

74

ského života (zvláště položené v listech sv. Pavla), poukazuje na příběhy z řecké a římské historie s morálním ponaučením apod. Disputace původ-ně vyšla latinsky pod názvem De officio principium ...33 v letech 1539 a 1540 a vyvolala v reformaci nakloněných německých šlechtických kru-zích odezvu. Nevíme, zdali Antoch měl k dispozici německé či latinské vy-dání, popřípadě svůj překlad sestavil a komparoval na základě obou vydá-ní. Bez fyzické znalosti české verze textu to ani není možné zjistit.

Dotýkáme-li se výběru tohoto spisu, musíme si uvědomit, že Ungnad sledoval podobné cíle jako Melanchthon, tedy přimět české pány k větší aktivitě a zájmu o problematiku reformy církve a obecné dobré. Nehledě k tomu, že Ungnad sám se snažil svými činy tento morální postoj k světu naplňovat, ať již výběrem a donací překladu i tisku reformačních autorů, tak i dosazováním kněžích, stoupenců reformace, na farnosti na svém pan-ství (za což si vysloužil i královské napomenutí).34

Corvinovo dílo doznalo na přelomu třicátých a čtyřicátých let 16. stole-tí značné popularity a náleželo, společně s dílem Johanna Spangenberga, k nejrecipovanějším a nejpřekládanějším autorům své doby. Jak jinak by-chom si měli vysvětlit tak živý zájem, o němž se zmiňuje například i Adam Bakalář v litomyšlském vydání díla Kratčí výkladové,35 nežli tím, že jeho spisy dokázaly aktualizovat určité prvky morálních a mravních hodnot, jež rezonovaly také v českém prostředí.

Zmínky učiněné o jiných vydáních jsou důkazem toho, že Adam Baka-lář byl velmi dobře obeznámen s dřívějšími Antochovými překlady (v předmluvě Adam zmiňuje Antocha zástupně jen jako „mistra pražské univerzity“), neboť Antoch již roku 1539 přeložil a vydal u Pavla Severýna Výklady na čtení nedělní36 a taktéž i tisk Rozjímání o umučení Krysta Pá-na, jejž lze na základě shodných typografických prvků a užití Ungnadova erbu na rubu titulního listu atribuovat taktéž Severýnovi.

Vraťme se ale zpět k spisu Antona Corvina Rozjímání o umučení Krysta Pána ..., k němuž vznikla Antochova předmluva a z níž jsme výše uvedené informace čerpali. Na první pohled je patrné, že se jedná o velice reprezentativní tisk. Již úvodní bordura napodobující borduru Mistra Ja-kobova žebříku s trojicí ukřižovaných, v jejichž středu je Ježíš, před archi-tektonickým portálem (v levém horním erbu s vročením 1528),37 navíc orá-movaná rámem z ozdobných lišt a užití Ungnadova erbu na rubu titulního listu i bohatý ilustrační doprovod s biblickou tématikou v textu samotném a ozdobné iniciály tento dojem jen umocňují. Pokud vyjdeme z této premi-sy, je pak pochopitelné, že sám Antoch pojal svou předmluvu jako shrnutí svých zásluh na překladech pořízených na příkaz Ondřeje Ungnada. Ba co více, v samotném závěru předmluvy se dokonce obrací přímo na dedikanta s nabídkou své služby: „A mohli-li bych kdy vaší milosti jakou službu mně

33) VD 16 M 3668, M 3669.

34) Zikmund WINTER, Život církevní v Čechách, Sv. I. Praha 1896, s. 64, 95.

35) Knihopis č. 1629

36) Knihopis č. 1626.

37) P. VOIT, Encyklopedie knihy ..., op. cit. v pozn. 6, s. 578–579.

2011–2012

75

možnou v čem učiniti a vděčnost ukázati, netoliko k žádosti, ale vaší milos-ti k rozkazu, hotový a povolným rád se chci dáti najíti.“38 Nelze ani pomi-nout informaci z Jungmannovy Historie literatury české, že tisk byl údajně vydán ještě roku 1543.39

Zatímco u předchozích spisů je Ungnadova iniciační role přímo dolože-na a stvrzena v textech dedikačních předmluv, u překladů Jana Straněn-ského, jak jsme již naznačili dříve, toto nelze tvrdit bez výhrad. Skuteč-nost, že Straněnský často připsal již hotový a k vydání připravený překlad právě Ungnadovi, lze vysvětlit spíše tím (pokud pomineme, že by mohl očekávat finanční ohodnocení své práce či jiné výhody), že oba uvedení au-toři, tedy Brenz a Spangenberg, spadali do tematického okruhu Ungnado-va zájmu. Druhý rozměr spatřujeme v programu, kterým Spangenbergova Postilla i Perla Písma svatého naplňovaly Melanchthonův katechetický program a přinášely jej v případě Postilly prostému lidu a v případě Perly Písma svatého kazatelům.40 Obě knihy však svou rezonancí v českém pro-středí tuto hranici určení vytčenou samotným autorem mnohonásobně pře-kročily, neboť opakovaná vydání v relativně krátkých časových odstupech dokazují značnou oblibu, patrně bez sociální či profesní selekce. Možná právě proto je dobré se na reedice podívat daleko podrobněji.

Perla Písma svatého,41 pokud je nám známo, vyšla celkem třikrát: po-prvé byla vytisknuta patrně v prostějovské Güntherově oficíně roku 1545, krátce nato v Praze u Jana Severýna taktéž roku 1545 a následně tamtéž ještě jednou kolem roku 1550.42 Z toho, že tisk vyšel v témže roce v Prostě-jově i v Praze, na základě analogie s jinými případy, můžeme vyvodit za-tím nepodloženou hypotézu, že pražské vydání nebylo patiskem prostějov-ského, nýbrž mohlo být smluvenou paralelní edicí. Prostějovskou Günthe-rovu tiskárnu využil Straněnský jako nakladatel již dříve a patrně s ní v tutéž dobu úzce spolupracoval, proto jí lze přiznat i editio princeps. Po smrti Jana Hada († 1543), s nímž Straněnský spolupracoval na začátku své překladatelské a nakladatelské činnosti, se okruh možných tiskáren zúžil. Vzhledem k tomu, že Pavel Severýn z Kapí Hory již v polovině čtyři-cátých let netiskl, je možné, že se Ungnad, nebo ještě pravděpodobněji ně-kdo pověřený z okruhu jeho služebnictva, snažil najít adekvátní náhradu u vzdáleného příbuzného Jana Severýna? Zde je otazník více než na místě, neboť vyjma tisku samotného či informací z předmluv nemáme žádnou jinou možnost jak obdobné spojnice hledat, natož je dokázat. Více by nám snad napověděla jen hlubší analýza edičních programů jednotlivých tiská-ren se zaměřením na širší literárně-kulturní a náboženský kontext doby, kterou však postrádáme.

38) Anton CORVIN, Rozjímání o umučení Krysta Pána, velmi pěkná. Praha 1541, fol. [A 3r].

39) Josef JUNGMANN, Historie české literatury. Praha 1849, s. 217; Knihopis č. 1625 ČD.

40) Hynek HRUBÝ, České postilly. Praha 1901, s. 157–159.

41) Knihopis č. 15571, 15573, 15574.

42) J. PIŠNA, Příspěvek k recepci díla Filipa Melanchthona ..., op. cit. v pozn. č. 4, s. 87–88.

Knihy a dějiny

76

Poněkud komplikovanější je situace u Spangenbergovy Postilly české,43 dle počtu vydání nejúspěšnější zástupkyně v žánru homiletické literatury, jelikož se mezi sebou jednotlivé edice co do skladby a formátu liší. Poprvé ji Straněnský vydal v prostějovské Güntherově oficíně roku 1546 a při pře-kladu vycházel (dle datace Spangerbergovy dedikační předmluvy) z němec-kého vydání Postilla deutsch z roku 1544, neboť jej měl hotov dle dedikační předmluvy na sv. Jana Křtitele [24. 6.] 1545.44 Jen pro srovnání uveďme, že v německých zemích je v letech 1543–1546 evidováno celkem 32 vydání.

Zajímavé je, že byť je pořízení překladu a první prostějovské vydání opatřeno dedikační předmluvou k Ondřeji Ungnadovi, tak v prostějovském Aorgově vydání z roku 1553 je již tisk dedikován Janu z Pernštejna a na Helfenštejně. Jan Straněnský ve své předmluvě přímo v textu dokladuje, že právě Ungnad byl iniciátorem celého překladu a podněcovatelem vydá-ní: „ ... poněvadž toho Vaše milost (:aby tyto knihy imprimovány byly:) po-čátek, původ a příčina býti ráčíte. I aby před utrhači a pravdy Páně pro-tivníky, průchod svůj míti mohly, Vaší milosti jsem je dedykoval a připsal, i také impromovati dal.“45 Právě zde máme doklad toho, jakým způsobem probíhal překlad a následný tisk Postilly české. Opět, jako u většiny děl zde uváděných, dal prvotní impuls k překladu, potažmo i k vydání, možná i s finančním příspěvkem, Ondřej Ungnad, kdežto Jan Straněnský již pře-klad a patrně i veškeré záležitosti s tiskárnou vyřizoval sám (patrně za finanční podpory Matyáše Pražáka, který je uváděn jako nakladatel u prv-ního prostějovského vydání z roku 1546).46 Důvody, proč se uskutečnila další vydání Postilly české v Norimberku u Jana Montana a Oldřicha Neu-bera, neznáme. Lze se domnívat, že v roli zprostředkovatele mohl vystupo-vat i sám tiskař Jan Günther, jelikož pocházel z Norimberku a udržoval s městem obchodní i administrativní kontakty.47 Všechny čtyři norimber-ské edice jsou velmi reprezentativní, s použitím mnoha dekorativních prv-ků a dřevořezů s biblickou tematikou. To vše nás směřuje k otázce, zdali by v tak krátké době, v níž vycházela čtyři (připomeňme, že i různorodá) norimberská vydání v letech 1553–1560(?), dokázal Günther ve své tis-kárně zvládnout a produkcí pokrýt evidentně velkou poptávku. A nebylo by to poprvé, kdy k přesměrování zakázky a vydání edice došlo právě do Norimberku.48 Existenci kontaktů mezi prostějovským prostředím a no-rimberskou oficínou Montana a Neubera by mohl dokládat tisk překladu knihy Roberta Barnese od Šimona Ennia Klatovského, který jistý čas vyu-čoval v prostějovské škole a spolupracoval také s Pavlem Aquilinatem Vor-

43) Knihopis č. 15575, 15576, 15577, 15578, 15578a, 15579, 15580.

44) VD 16 S 7893, 7894, 7895, 7896, 7897, 7898, 7901, 7944, ZV 25753.

45) Johann SPANGENBERG, Postylla Cžeská. Norimberk 1557, fol. [A 6r]. Knihopis č. 15578.

46) Knihopis č. 15575.

47) P. VOIT, Encyklopedie knihy ..., op. cit. v pozn. č. 6, s. 322–324.

48) Ibidem, s. 630. Petr VOIT, Role Norimberku při utváření české a moravské knižní kultury první poloviny 16. století, in: Documenta Pragensia XXIX, Praha 2010, s. 389–457.

2011–2012

77

ličným.49 Navíc Ennius již dříve u Güntera vytiskl dvě své latinské prá-ce.50 Pokud tedy existovaly takové kontakty, mohly dopomoci či přímo směřovat Enniovu snahu dílo vydat právě v Norimberku v tiskárně, mající takové vybavení, aby splnily všechny požadavky tak velké zakázky na od-povídající typografické úrovni. Sluší se dodat, že tisk vyhotovený v Norim-berku neměl jakkoliv ztížený přístup na český knižní trh, možná právě naopak.

Ještě dříve, než se pokusíme zde představená fakta a hypotézy shr-nout, z nastíněných údajů vysvítá ještě jeden podstatný prvek intelektuál-ního a kulturního života poloviny 16. století, jímž je centrum v jihočeském Jindřichově Hradci se vztahem k šlechtickým rodům s državami v jižních Čechách a na jižní i střední Moravě. Kromě zmíněných Jana Petříka z Be-nešova a Jana Straněnského se s Jindřichovým Hradcem spojuje ještě jméno zdejšího rodáka Václava Philomatesa, který později participoval na vzniku Grammatyky české51 z roku 1533, a jistě bychom nalezli další jmé-na obdobně činných osobností.

O možnosti existence intelektuálních center mimo Prahu se již zmínil Jaroslav Kolár v souvislosti se vztahem rodu Pernštejnů k literární pro-dukci 15. a 16. století.52 Ovšem ukazuje se, že představitelé jindřichohra-deckého kroužku dokázali kooperovat na daleko větším území, nežli bylo dominium pánů z Hradce, ba co více, jejich služeb využívala podstatná část příbuzensky spřízněných rodů Pernštejnů, tedy rodinní příslušníci rodu pánů z Hradce a Ondřeje Ungnada. Ukazuje se také, že velmi úzce spolupracovali s prostějovskou tiskárnou Jana Günthera (mimochodem Prostějov byl součástí držav Pernštejnů a je i na místě se ptát, zdali exis-tují nějaké spojitosti mezi Pernštejny a příchodem Günthera z Norimberku právě do Prostějova, popřípadě jakýkoliv vliv všeobecně na fungování tis-kárny).

Zvláště z Petříkova kopiáře se dovídáme, že řada podnětů k sepsání či překladu vzešla z rozhovorů mezi ním a některým ze šlechticů (kromě Ungnada je pozoruhodná iniciativa urozené paní Anny z Rožmitálu a z Blatné). Toto zjištění svým způsobem jde proti tradovanému a až příliš zobecnělému tvrzení, že šlechta měla o dobové intelektuální záležitosti málo zájmu.53 Naopak se ukazuje, jak jednotlivá regionální intelektuální a kulturní centra (v našem případě můžeme počítat s Jindřichovým Hrad-cem, Telčí a Prostějovem) fungovala v těsném soužití se šlechtickými maji-teli a jejich rodinami.

49) Knihopis č. 958. Informace k Enniovu životu viz Josef HEJNIC – Jan MARTÍ-

NEK, Rukověť humanistického básnictví, Sv. 2. Praha 1966, s. 103–108.

50) J. HEJNIC – J. MARTÍNEK, Rukověť ..., op. cit. v pozn. č. 49, s. 105–106.

51) Knihopis č. 6637.

52) Jaroslav KOLÁR, Pernštejnská literatura?, in: Sondy. Brno 2007, s. 44–51.

53) Zikmund WINTER, Život a učení na partikulárních školách v Čechách v XV. a XVI. století. Praha 1901, s. 765–768. Novější literatura se již snaží více kriticky vyhra-nit vůči tomuto stereotypu, viz např. Člověk českého raného novověku. Edd. Václav BŮ-ŽEK – Pavel KRÁL. Praha 2007; Marie KOLDINSKÁ, Každodennost renesančního aris-tokrata. Praha 2004.

Knihy a dějiny

78

Dospíváme k závěru, že Ondřej Ungnad ze Suneku a na Hluboké byl jedním z nejaktivnějších propagátorů reformace na našem území v polovi-ně 16. století a v intelektuálech na dvoře příbuzensky spřízněného rodu pánů z Hradce či v univerzitním a dvorském prostředí nalezl schopné tlu-močníky svého nábožensko-filozofického programu, který se opíral o Me-lanchthonovo náboženské učení vedoucí k jakémusi křesťanskému huma-nismu. Jeho iniciativou se do českého kulturního a náboženského života přenesla celá jedna skupina německé reformační literatury, opírající se o mravní učení a mravokárný apel, včetně tolik potřebných katechetických příruček stvrzujících konfesní identitu. Avšak tím vliv tohoto velmože na knižní kulturu nekončí. Většina tisků má charakter reprezentativní publi-kace, zvláště je to příznačné pro produkci severýnské tiskárny užívající i Ungnadův erb, čímž se posilovala složka segmentu nabídky náboženských výpravných publikací na českém knižním trhu v rozmezí let 1537 až 1546 a jejich následné reedice v pozdějších letech. Svou snahou kultivovat ve-řejný prostor reformačními myšlenkami o dvě až tři decenia předešel jiné-ho člena rodu Ungnadů, Hanse Ungnada von Sonneck (1493–1564), jenž obdobnými prostředky šířil luterskou reformaci u Jihoslovanů.54 Paralelně lze spatřit podobnost v žánru dedikační předmluvy ve vydaných knihách.55 Odkrývá se nám tedy jeden z možných úhlů pohledu na rozvoj literatury, potažmo knižní a čtenářské kultury poloviny 16. století, jenž byl až dosud přehlížen. Na druhou stranu zde uvedené hypotézy a náznaky o podobě fungování intelektuálních center v duchu křesťanského humanismu nám napomohly složit alespoň částečně hierarchickou strukturu, na jejímž vr-cholku stojí donátorská a iniciační osobnost Ondřeje Ungnada ze Suneku, vedoucí k vydání zmíněných děl.

54) P. VOIT, Encyklopedie knihy ..., op. cit. v pozn. č. 6, s. 897.

55) Primus TRUBERS, Deutsche Widmungreden zum slowenischen und kroatischen Re-formationsschriftum, in: 16. stoletje v slovenskem jeziku, književnosti in kulturi. Ljublja-na 1986, s. 139–149.

2011–2012

79

Zusammenfassung

Der Einfluss Ondřej Ungnads von Sunek auf die Entwicklung

der tschechischen Buchkultur

Jan Pišna Der Beitrag widmet sich der Rolle des Adligen Ondřej Ungnad von Sunek (1499–1557) bei der Rezeption von Übersetzungen der Werke deutscher Reformatoren im tschechischen Milieu. Ungnad war vom Werk Philipp Melanchthons tief be-einflusst, worüber auch die im Staatlichen Gebietsarchiv von Třeboň erhaltenen Notizen von Václav Březan Zeugnis ablegen. Auf Initiative Ondřej Ungnads wurde eine ganze Reihe von Schriften der Reformation ins Tschechische übersetzt, wobei wir zumindest die Übersetzungen der Werke von Anton Corvinus (1501–1553), Johann Brenz (1499–1570) und Johann Spangenberg (1484–1550) kennen und dank einer Erwähnung auch über ein Werk Philipp Melanchthons (1497–1560) Kenntnis haben. Die Übersetzungen entstanden in zwei verwandten und zu-gleich unterschiedlichen intellektuellen und sozialen Umkreisen, denn unter den von Ungnad angesprochenen Übersetzern findet man den Bürger Jan Straněn-ský, den späteren Budweiser Stadtschreiber Jan Petřík von Benešov, den Magis-ter der Prager Universität Zikmund Antoch von Helfenberk und den adligen Vi-zelandschreiber des Königreichs Böhmen Hynek Krabice von Veitmile.

Aus den angeführten Angaben ergibt sich noch ein wesentliches Element des intellektuellen und kulturellen Lebens der Mitte des 16. Jahrhunderts, und zwar die Existenz eines Zentrums im südböhmischen Jindřichův Hradec [Neuhaus] mit Beziehungen zu den Adelsfamilien von Neuhaus, von Pernstein und zu Ondřej Ungnad, die ihre Besitzungen in Südböhmen und in Süd- und Mittelmäh-ren hatten. In Neuhaus wirkten Jan Petřík von Benešov, Jan Straněnský, und von hier stammte auch Václav Philomates. Es zeigt sich, dass die Mitglieder die-ses Zirkels es verstanden, auf einem größeren Territorium zu kooperieren als das Dominium der Herren von Neuhaus war; sie arbeiteten eng mit der Druckerei von Jan Günther in Prostějov [Proßnitz] sowie mit einigen Prager Druckereien zusammen.

Die meisten dieser Drucke haben den Charakter von repräsentativen Publi-kationen, was besonders für die Severýn-Druckerei bezeichnend ist, die auch das Wappen von Ungnad verwendete. Dadurch wurde die Komponente des Angebots der reicher ausgestalteten religiösen und moralisierenden Publikationen auf dem böhmischen Büchermarkt in den Jahren 1537–1546 verstärkt, was auch durch ihre Reeditionen in späteren Jahren geschah. Mit seinem Bestreben, das böhmi-sche Milieu durch Ideen der Reformation zu kultivieren, ging Ondřej Ungnad einem anderen Mitglied dieser Adelsfamilie, Hans Ungnad von Sonneck (1493–1564), etwa zwei bis drei Jahrzehnte voraus, der mit ähnlichen Mitteln die luthe-rische Reformation bei den Südslawen förderte.

Übersetzt von Václav Bok

Knihy a dějiny

80

Příloha

Vyobrazení erbu Ondřeje Ungnada na rubu titulního listu díla Sebastiana Francka O ukrutném a hanebném hříchu opilství. Praha, Pavel Severýn 1537.

Praha: Strahovská knihovna Královské kanonie premonstrátů (sign. CCh VII 40).